PREHISTORICKÝ ODKAZ

Úvod k problematice megalitické kultury

Megality, senzibilita, petroterapie.

Megality nejsou jen „velké kameny“.

Prehistorické kamenné stavby vybudované z obřích mnohatunových kvádrů lze považovat jen za jeden z atributů celého komplexu megalitické kultury. Označení pravěkého období, v němž docházelo ke vztyčování kamenných konstrukcí výrazem „megalitická kultura“ byl sice oficiálně z vědecké terminologie vyškrtnut, doposud se jej ale nepodařilo uspokojivě, ale především vědecky exaktně nahradit. Výrazy jako „megalitická společenství“, „objekty megalitického období“, „pravěká megalitická aktivita“ a podobně konstruovaná slovní spojení užívaná v odborných statích, nevystihují komplexnost a především význam období budování megalitů jako zásadní fáze prehistorického vývoje společnosti.
Stonehenge - megalitická stavba v Anglii
Můžeme říci, že v kontextu s dalšími archeologicky doloženými aktivitami lidí, představuje megalitické období prehistorie rozhodující fázi, během níž vývoj člověka vlivem doposud né zcela uspokojivě objasněných akceleračních vlivů nabral neobvyklé tempo. Vždyť doposud evoluce po statisíce let formovala člověka od primáta typu homo habilis až po neandrtálce jen velmi pozvolna. Náhle, během dvou až tří tisíc let pravěký svět udivuje společenskými jevy, vyvolávajícími asomnii nejednoho univerzitního profesora. Může za tento vývojový skok skutečně jen všemohoucí a všudypřítomný bůh? Či snad vědecky deklarovaná darwinovská evoluce? Nebo jiný, současnou vědou zavrhovaný nadcivilizační faktor?

Megality a první zemědělci.    

Vědecká obec doposud nesjednotila svůj názor, kdy začaly být budovány první megalitické stavby. Ještě před několika lety věda stanovila startovací čáru megalitického období na začátek eneolitu, tedy pozdní doby kamenné. Kalibrace radiokarbonové metody využitím izotopu C14 korigovala původní výsledky a posunula dobu vzniku megalitů o dva tisíce let hlouběji do minulosti až na období evropského neolitu, tedy mladší doby kamenné, se začátkem někdy v 6. století př. Kr. Čím hlouběji megality zasahují do prehistorie, tím vyvolávají hlubší vrásky na čelech vědců.
menhir v Locmariaqueru [Bretaň]
       Opět je věda postavena před problém, co bylo dřív. Zda slepice nebo vejce. Impozantní megalitické stavby nemohly vznikat bez účasti velkého množství pracovních sil. Jen pro transport Velkého menhiru v Locmariaqueru v Bretani o délce 22 metrů a hmotnosti 320 tun je střízlivě odhadována potřeba nejméně tisícovky zdatných mužů. Na jeho vztyčení, o jehož reálnosti dokonce věda pochybuje, by bylo zapotřebí vysoce výkonných pralidí ve vrcholné fyzické kondici současných trénovaných sportovců. O jejich předácích, nadaných navíc nevšedním organizačním talentem nemluvě. A to uvažujeme jen o megalitických tahounech a stavitelích. A co jistě početná parta lamačů kamene, dřevorubců pro přípravu dřevěných přepravních prvků a dělníků upravujících přepravní trasu? Odkud se náhle vzala schopnost pravěké, údajně primitivní společnosti zajišťovat životní potřeby tak početné armády jejich neproduktivních příslušníků? Tisícihlavých zástupů těžce pracujících lidí, vyžadující neustálý, plynulý a spolehlivý přísun vysoce kalorických a nutričně plnohodnotných potravin, výrobu kvalitních oděvů, neméně kvalitního nářadí a nástrojů. Vyžadující péči o rodinné příslušníky, především o ženy a děti.
        Reprodukce a výchova dalších generací megalitických tahounů přece musela představovat jednu z priorit tehdejšího pravěkého světa. Kde se v mladší obě kamenné, krátce po odeznění následků doby ledové, vzalo tak husté zalidnění? A to dokonce v tak pro zemědělství nepříznivých oblastech, jakými se nám dnes jeví pobřeží Atlantiku.
Co tedy bylo dřív? Davy pravěkých dříčů, soustředěných na nevelkém a celkem nehostinném území, kteří se mrknutím oka domluvili, plivli si do dlaní a začali z nám neznámých příčin tahat a vztyčovat neskutečně velké kameny? Nebo centra megalitické nadcivilizace, která kolem sebe soustředila početnou komunitu pravěké domorodé společnosti? Nejen za účelem vybudování stavebně a technologicky významných objektů, ale i se snahou o pozvednutí celkové úrovně tehdejšího domorodého okruhu obyvatel? Snahou o celkový vývojový vzestup živočišného druhu Homo sapiens na vyšší úroveň? Na intelektuální i praktickou úroveň lépe využitelných pozemských bytostí? Nevysloužila si tato nadcivilizační, kulturně a technologicky mnohem vyspělejší a ve své prehistorické době vůdčí nobilita u domorodých obyvatel název „bohové“?
Vědecky posvěceným klíčem k řešení rozporuplnosti megalitické kultury je nástup plně rozvinutého neolitického zemědělství. Podle některých vážně míněných a odborně publikovaných názorů zemědělská produkce té doby vzrostla natolik, že vznikaly obtížně rozdělitelné přebytky. Ty bylo třeba nějak kolektivně uplatnit. A tak se přistoupilo k budování megalitických staveb. Natolik všestranně náročných, aby pravěká rodová aristokracie nemusela řešit problémy s nadprodukcí a nadvýrobkem. Pravěký předobraz dnešních centrálně plánovaných a uměle živených obecně prospěšných projektů. Že takové vysvětlení účelu, či spíše bezúčelnosti pravěkého tahání kamenů připomíná teze marxistické ekonomie, řešící východiska krizí z nadvýroby? Zcela správně. Teze tohoto typu vznikly v hlavách vědeckých kapacit poplatných své době jako analogie současných, s pravěkem jen těžko srovnatelných ekonomických podmínek.
Pravěké zemědělství a megality opravdu představují spojené nádoby. Bez náležitých nutričních zdrojů nebylo možné realizovat nikdy nic a to v žádné době, natož budování náročných prehistorických megalitických projektů. Představa zpustlých, vychrtlých až kachektických ubožáků, táhnoucích s vypoulenýma očima a skelným výrazem z posledních sil na zpuchřelých lýkových provazech pravěkou divočinou megalitický kámen, zůstává jen výplodem umělecké fantazie tvůrce obrazu na stěně carnackého muzea v Bretani.
Kamenné řady v Bretaňském Carnaku
V dobách budovatelů megalitických staveb Středomoří a na pobřeží Atlantiku nejen že již pobíhala po travnatých pláních dnešní Sahary početná stáda pastevně chovaného dobytka, ale organizovaně fungovala střediska na zpracování potravin a jejich účelnou distribuci do megaliticky aktivních oblastí. Jako příklad podobných středisek středomořské megalitické kultury může sloužit prehistorická Malta. Právě na pozůstatcích megalitických chrámů Maltského souostroví můžeme demonstrovat existenci nepochybného a všestranného nadcivilizačního vlivu. Podobných center v oblastech Středomoří a podél atlantského pobřeží Evropy můžeme vysledovat víc. Střed a východ Evropy je na tom hůř, ale i do těchto oblastí zasáhla megalitická nadcivilizační vlna a zanechala zde pozůstatky megalitického období. 

České megality v existenční nejistotě.

Česká kotlina je v tomto směru výjimečná.
Nikde jinde ve střední Evropě nenajdeme tak vysokou koncentraci megalitických lokalit, jako právě na českém území.
Menhir u Drahomišle
Konstatování této skutečnosti příkře kontrastuje s názory naší odborné veřejnosti. Příčinou kritického postoje našich odborníků k českým megalitům je hned několik:

- Malý počet dochovaných a skutečně prokazatelných megalitických objektů. V současné době byl na vědeckou milost vzat jen kamenný Pastýř u Klobuk na Kladensku. Ostatní deklarované prehistorické kamenné artefakty České republiky jsou shledány jako vědecky sporné a tudíž pro vědu bezcenné.

- Česká vědecká obec nebere v úvahu intenzitu a výjimečnou hustotu kontinuálního osídlení českých a moravských oblastí a to již od paleolitu, při němž docházelo k částečné i k totální likvidaci stavebních objektů předchozích sídelních kultur. Především z ideologických a náboženských důvodů. Nejdramatičtěji se v tomto směru zapsalo období christianizace našich zemí v minulém tisíciletí. Ale i celkem nedávné kolektivizační úsilí našeho venkova. Kamenné megalitické artefakty byly záměrně odstraněny jako nevýznamné, překážející, nebo doslova ideově škodlivé. V řadě případů následovalo jejich druhotné, ale již jen čistě stavební využití. Megalitická hornina tak spočívá v základech velké části našich církevních staveb. Odstraněním kamenných megalitických prvků zmizely z povrchu země i megalitické lokality. Zdánlivě tedy není co zkoumat. Ovšem pouze zdánlivě.

- Obtížné datování kamenných archeologických artefaktů. Stáří kamenných objektů lze pouze odhadovat podle okolních nálezů. A to je v řadě případů odborně zavádějící. Organické látky datovatelné metodou využívající izotop C14, keramika či pylové nánosy v základových vrstvách, mohou pocházet z mnohem mladších období. Mladší časové odhady jsou pak pro kriticky konstruované vědecké závěry rozhodující.

- Neochota vědecké obce cokoliv revidovat na ortodoxních vědeckých názorech a teoriích. Odborný konzervatizmus ustálil pohled na prehistorický vývoj oblasti České kotliny na úrovni, odpovídající bohatým pravěkým archeologickým nálezům této oblasti. Vznikla nesporně vynikající česká škola archeologie pravěku. Tím hůře pro české megality. Akceptováním jejich specifik a nesnadnou interpretací jejich významu by byly závěry a dogmata české archeologie vážně ohroženy. Proto jsou české megality raději vědeckými kruhy tabuizovány.

Důsledkem současného odborného názoru na české megality je velmi rychlý úbytek těch nemnoha pozůstatků prehistorických kamenných artefaktů, které donedávna zdobily českou krajinu. Soustavné zdůrazňování jejich bezcennosti, nebo v lepším případě ignorance ze strany některých našich významných popularizátorů archeologie, výrazně podpořilo postupnou likvidaci českých megalitických památek jako objektů, které si pro svou bezvýznamnost nezasluhují ochranu tohoto státu. Česká společnost tak přichází o své významné kulturní hodnoty paradoxně přispěním těch odborných pracovišť, které by měly zdůrazňovat význam českých pravěkých lokalit a zajišťovat jejich ochranu. Prehistorický odkaz megalitické kultury mizí v nenávratnu. Proto je potřebné význam pozůstatků pravěkých kamenných objektů na českém a moravském území neustále připomínat.

Megalitická kultura ano či ne ?

Vědecká obec je názoru, že termín „kultura“, užívaný ještě nedávno v souvislosti se šířením staveb z kamenných, velmi hmotných monolitů, ke kterému došlo v obtížně specifikovatelném období pravěku v oblasti Středomoří a později i podél atlantského pobřeží a dále na sever a do středu Evropy, je nepatřičný. Podle původních představ z poloviny minulého století, došlo k rozšíření obyčeje vztyčování mohutných kamenů, spolu se zemědělskou činností, v průběhu postupu nějaké vyspělejší „kultury“ středomořskými ostrovy, pobřežím severní Afriky až na Pyrenejský poloostrov a dále na sever. Spolu s chovem koz a pěstováním prosa tito lidé jen tak, pravděpodobně v náboženském poblouznění, budovali své kamenné svatyně. Místem vzniku této bohulibé kamenofilní kratochvíle měla být přední Asie. Vše mělo probíhat podle vžitého scénáře pozdní doby kamenné – eneolitu, tedy asi v době 4. až 2. tisíciletí př. Kr. Věda ale o pár let později odhalila svůj omyl a poopravila dobu nástupu megalitického období na dobu o dvě tisícovky let starší. Na mladší dobu kamennou, tedy neolit. Současně se přišlo na skutečnost, že v té době již dávno megalitické stavby Španělska, Portugalska a snad i jihofrancouzské Bretaně, stály na svých místech. Teorie ve smyslu existence nosné „megalitické kultury“ padla a s ní i tento termín. Původní teorie rozšíření megalitů v Evrop doposud nebyla nahrazena žádným jiným, alespoň trochu rozumně znějícím a hlavně vědecky podloženým a teoreticky uceleným názorem. Tak vznik a význam megalitů zůstává i moderní vědě doposud stále záhadným.
Na jev, který je označován v evropském kontextu jako „střediskovost pravěkých megalitických aktivit“, upozornil již v polovině minulého století anglický amatérský badatel strojní inženýr Alexander Thom. Rozpracoval obsáhlou teorii, jejímž nesporným přínosem byl průkaz vzájemné integrity a shodných projekčních i technologických zadání při budování megalitických objektů a to i ve značně vzdálených lokalitách. Jednotlivá evropská megalitická centra vykazovala shodné charakteristické znaky. Umístění menhirů, kamenné linie a kruhové cromlechy byly na různých místech budovány podle stejných kritérií. Badatel Thom to přisuzoval jejich shodnému využívání jako kamenných kalendářů a nebo prehistorických astronomických observatoří. Takový účel megalitických staveb a jejich někdejší pravěké využívání se však nepotvrdilo. U více jak 60 % megalitických objektů, včetně našich Kounovských kamenných řad, nelze prokázat žádný astronomický, kalendářní či jiný observační význam.
Navzdory tomu ještě před několika lety britský astronom Tom Hawkins využil nástupu elektronické éry a pomocí počítače vytyčil jeden a půl tisíce významných astronomických směrů, vedoucích přes jednotlivé kamenné části jihoanglického Stonehenge. Shodou okolností došlo v téže době ke zveřejnění teorií o zastřešení této jihoanglické megalitické kruhové kamenné stavby. Střechy bývají obvykle neprůhledné a vývoj otáčivých kopulí hvězdáren v oné pravěké době i při bujné fantazii nelze předpokládat. A to ani, když se jedná o tak významný a legendami opředený kamenný objekt jako je Stonehenge.
Období pravěkého budování, identita dávných budovatelů a účel megalitických staveb nám zatím zůstává neznámý. Přesto se kupodivu i vědecká obec shoduje na řadě technologických a stavebních prvků, které jsou v megalitickém stavebnictví identické, nebo alespoň obdobné a tudíž pro všechny objektu tohoto typu charakteristické. Prehistorické kamenné stavby a to nejen Evropy, ale celého světa tedy nesporně vykazují zásadní vliv společné technologické, kulturní a socioorganizační autority. Nebo kultu? Není důležité, jak tento snad nadcivilizační, prehistoricky jednotící faktor nazveme. Jeho existence v daném období pravěku je nesporná.
Megalitické stavby a jejich pozůstatky nacházíme na všech světových kontinentech. V něčem jsou si podobné a v něčem se liší, což je pochopitelné vzhledem k odlišným místním podmínkám v době jejich pravěké výstavby a využívání. Můžeme tedy rozlišovat různé „pravěké megalitické kulturní okruhy“- středomořský, severoafrický, atlantský ale také jihoamerický či severoamerický atd. Odborník poukáže na zásadní odlišnost charakteru archaických kultur jednotlivých oblastí. Avšak těžko vysvětlí nápadnou shodu stavebního stylu nejstarších tedy megalitických staveb. A také rozpor mezi archeologicky prokazovanou úrovní pravěkých obyvatel těchto oblastí a technologicko-stavební úrovní jimi údajně vybudovaných sídelních a kultovních objektů.

Megalitická a postmegalitická prehistorie.     

Archeologie je mladá věda. Vždyť teprve před sto lety se klubala na svět její profesionální podoba a dodnes čerpá z poznatků a nálezů prvních amatérských nadšenců 19. století. V našem malém českém světě jsou zvláště patrné autoritativní vlivy některých výjimečných postav z řad našich současných odborníků. Jejich názory, třeba i né zcela správné, vymezují striktní předěl mezi vědeckostí a nevědeckostí přístupu k řešení problémů a dokáží tak potlačit kritické myšlení každého, kdo by snad chtěl vnést jiný pohled na věc. Právě v přístupu k českým megalitům je tato slabina české archeologie zvláště patrná.
Zásadně se tak lišíme od zahraničí, kde pro řadu odborných pracovišť právě megalitické období prehistorie představuje prioritní téma výzkumu. Ale i renomovaní odborníci světových pracovišť, specializovaných na prehistorii, narážejí u megalického období na zásadní problém:
Jak stanovit počátek megalitického období prehistorie a kterou fázi pravěku považovat za konec megalitické pravěké éry?
       Otázka nabývá na zásadním významu, když si uvědomíme možnost, že právě v tomto období došlo k zásahu do evolučního vývoje na naší planetě nám doposud neznámou nadcivilizací. Zabývat se megality znamená dříve nebo později na tento zásadní fakt narazit a zaujmout k němu nějaký názor. Nejlépe vědecký. A to je zatím nemožné. Věda pro údajný nedostatek důkazů zatím žádné relevantní stanovisko k prehistorické existenci takové vyspělé entity nezaujala.
       Není se čemu divit. Když neznáme účel ani tvůrce megalitů. Lze pouze rozlišit dvě zásadně odlišné stavební fáze megalitického prehistorického vývoje:

1. Fázi klasických megalitických staveb, která má své lineární období (menhiry, linie, řady) a pozdější období kruhových staveb (henge, cromlechy).


2. Fázi pohřebních megalitických aktivit (dolmeny, cairny, quadrilatury). V této fázi jsou časté nálezy superpozice kamenných stavebních prvků pocházejících z předchozí již zničené 1. fáze megalitické výstavby.


       Obě megalitické fáze se odlišují nejen svým účelem a způsobem využití, ale především dobou výstavby. Klasické lineární megalitické objekty 1. fáze vznikaly snad již v pozdním paleolitu. Někdy v průběhu mezolitického období, nejspíš v 7. až 6. tisíciletí př. Kr. začala jejich přestavba na kruhové stavby. S nástupem neolitu započalo plošné bourání megalitů 1. fáze a z jejich kamenných fragmentů započalo budování megalitických hrobových konstrukcí. Právě hrobová megalitická architektura neolitu je již pro archeology natolik čitelná, že dokážou celkem spolehlivě datovat organické pozůstatky a keramiku, nacházenou uvnitř pohřebních komor. Se staršími megalitickými stavbami si zcela logicky neví rady. To ale odborníkům nezabránilo, aby zcela nelogicky a především nevědecky označili šmahem všechny megality bez rozdílu za čistě „kultovní“.
       Shodit něco pod stůl není až tak těžké. Horší je to sebrat a slepit. Vyvstává totiž otázka, zda pohřební megalitické stavby, konstruované z materiálu pocházejícího ze zničených megalitů 1. fáze, lze vůbec považovat za stavby megalitické. Správně by se mělo jednat již o objekty postmegalitického období a tudíž naprosto odlišného významu než jaký megality původně plnily.
       Jaký účel ale megality v paleolitickém a mezolitickém období vůbec plnily? Proč pravěká společnost, ať již byla organizována jakkoliv a řízena kýmkoliv, vynaložila tak ohromné úsilí a objem práce na vybudování údajně „kultovních“ staveb. Vždyť se jednalo nejen o náročné úkony při těžbě, přepravě a vztyčování kamene, ale také o nepochopitelné a technicky neskutečně obtížné zemní práce při budování umělých pahorků, uměle navršených vyvýšenin a úpravu okolního terénu. Statisíce kubických metrů přepravované a navršené zeminy. A to vše jen z „kultovních“ pohnutek a za „kultovními“ účely.
      Pokud současná archeologie něco z komplexu problémů megalitické kultury vyřešila, jednalo se jen o v podstatě již nálezy z „postmegalitického“, tedy pohřebního a skutečně již kultovního období pravěku. Ze skutečně megalitického, tedy podstatně staršího období, nebylo současnou vědou vyřešeno a tudíž objasněno vůbec nic. Naopak všechny dosavadní odborné názory, paušalizující megality jako ryze a zcela jednoznačně sociokultovní prehistorickou záležitost, zastírají jejich původní pravý účel.

 Co říkají senzibilové?

       Naše oficiální věda se k problémům megalitických památek vyjadřuje buďto zcela odmítavě, nanejvýš opatrně nebo úplně mlčí. Rozpačité názory odborníků otevírají prostor k neodborným soudům, fantastickým dohadům a interpretacím subjektivních dojmů, získaných kontaktem z megalitickými objekty. Bylo by chybou všechny takové snahy o objasnění populární „záhady megalitů“ paušálně odmítat. Byť by vyznívaly sebegroteskněji. Každý názor je lepší, než žádný.
       Zvláště cenné jsou emotivní vjemy senzibilů, získané kontaktem s megalitickou horninou. Vychází z fyziologicky vysvětlitelné interakce přirozeného biopole člověka a silového pole více, či méně, izolovaného hmotného objektu. Uvedený princip interakce podléhá všem známým zákonitostem fyziologických procesů, probíhajících v organismu člověka a zákonům fyziky silových polí. Interakce biopole člověka není omezena jen na reakci vůči statickým silovým polím v jeho okolí, ale spontánně probíhá vůči všem okolním biopolím jiných osob, zvířat či rostlin. Schopnost interakce je fyziologicky dána každému. Probíhá tedy kvalitativně stejně u každého biologického individua. Ale né stejně intenzivně. Individuálně se liší kvantitativními projevy fyziologických procesů. Tedy neprobíhá u každého se stejnou intenzitou. Těm lidem, kteří uvedenou interakci s protějšími silovými poli a nebo protějšími biopoli vnímají silněji, než ostatní průměr populace, říkáme – senzibilové.
       Megalitické kusy horniny představují prostorově izolované, obvykle dosti hmotné objekty, u nichž je výrazně modelováno přirozené elektromagnetické silové pole. V důsledku lokálně vertikálně a horizontálně působících siločar zemského magnetismu získává silové pole kamenů vektorový charakter. Tím se izolovaná hmotná hornina, tedy nejen megalitická, všeobecně liší od kompaktních skalních útvarů, kde vektorově směrované tvary silových polí jednotlivých horninových útvarů se vzájemně překrývají a splývají do různorodých chaotických a tudíž obtížně detekovatelných hodnot.
       Senzibilně nadaný člověk daleko výrazněji vnímá izolovaný kamenný objekt, případně celou sestavu takových kamenů, než mnohem hmotnější, ale také nesourodější kamenná uskupení. Je rozdíl, jak na vjemy senzibila působí mohutný kus kamene uprostřed louky oproti mnohem mohutnější a objemnější hmotě kamenného cimbuří starého hradu, čnějícího ze skalního ostrohu. Dochází k paradoxu, kdy jeden jediný izolovaný kámen s přesně vyjádřeným energetickým polem, v interakci s biopolem vnímavého subjektu, vyvolá intenzivnější subjektivní odezvu v organismu člověka, než mnohem hmotnější, ale energeticky roztříštěná kamenná hromada.
       Pod vlivem empirických zkušeností osob s mimořádně vyvinutou vnímavostí k okolním silovým polím, získávaly vždy, tedy již v dávné minulosti, osamoceně stojící kameny a nebo kamenné sestavy z takto izolovaných kamenů, náležitý respekt místních obyvatel. Takových osamoceně stojících kamenů si vážili a opřádali je kouzelnými legendami. Od intenzivních pocitů, vyvolaných kontaktem s touto, obvykle uměle usazenou horninou pravěkého původu, není již daleko k přisouzení zvláštních, vpravdě magických účinků, kterými tyto kameny disponují. Né bez příčiny měli lidé odjakživa tendence kameny uctívat, spojovat je s různými kulty a využívat kamenné svatyně k náboženským rituálům.

 Umí kameny léčit?

     Pravěká megalitická hornina má ještě jednu, z interakčního hlediska významnou vlastnost. Obsahuje velké množství křemene. Obsah křemenných krystalů byl jedním z hlavních kritérii výběru vhodné horniny pro stavbu megalitických objektů. Budovatelé megalitů neváhali stěhovat stovky tun vážící kamenné monolity po trasách dlouhých stovky kilometrů jen proto, že vyhovovaly svým geologickým složením. Obsahovaly dostatečné množství křemene. Křemenné pískovce, slepence, křemence, diority, granodiority a buližníky obsahují často příměsi železa a činí tak horniny magnetickými. Proto i energetická silová pole takových hornin jsou výrazně silnější.

K interakci s biopolem člověka tak dochází mnohem snadněji a probíhá intenzivněji. Subjektivní vjemy lidí v blízkosti kamenů s těmito geologickými vlastnostmi se mohou stát vzájemě probíhající interakcí silového pole objektu a biopole lidského subjektu neobyčejně bouřlivé. Navázání vzájemné koherentnosti, tedy dosažení shodné frekvence elektromagnetického vlnění obou polí, může vést u určitých zvlášť citlivých osob až ke změně fyziologických hodnot orgánových potenciálů uvnitř lidského organismu. Tím lze vysvětlit občasné subjektivní zdravotní potíže osob v blízkosti megalitické horniny takovýchto vlastností. Nebo naopak odeznění různých, často chronických zdravotních problémů právě vlivem změny frekvence elektromagnetického pole a tím i dosažení harmonizace a následného ustálení fyziologických hodnot elektrických potenciálů postiženého orgánu. Takový typ interakce, kdy elektromagnetická složka biopole člověka je příznivě harmonizována silovým polem kamenného objektu je nazýván petroterapie. Tedy léčba kontaktem s horninou. Metod, využívající uvedený blahodárný vliv existuje mnoho. Lidé často vyhledávají příležitost přitisknout se k příznivě působícímu kusu horniny naprosto instinktivně. Za příklad může sloužit železitý pískovec našeho známého menhiru Kamenného pastýře u Klobuk. Je vyhlášen léčbou revmatismu a jistě už ulevil od bolesti kloubů nejednomu vděčnému pacientu. Revmatici, zbavení bolestí touto netradiční terapií, mohou vzdát dík prehistorickému odkazu v podobě stojícího prokřemenělého magnetického menhiru.

 Megality kontra pseudomegality.

       Interakční kontakt lidského biopole s energetickým polem kamenů má mnoho tisíc let dávnou tradici. Již kdysi v prehistorii čistě náhodou a tedy ryze empiricky člověk získal zkušenost, že pouhé opření se zády o určitý balvan není až tak špatné. Již jen blízkost vhodného kamene dokázalo změnit jeho náladu, navodit psychický stav větší vnímavosti, povzbudit jeho aktivitu. Dnes mluvíme o dosažení psychické vyrovnanosti a antistresovém účinku horninových útvarů.
       Snahou dnešního člověka je návrat k přírodě. Ovšem natolik kompromisní, aby neztratil všechny výhody současné civilizace. Takové opětovné sblížení s přírodním prostředí není možné. Lidé to vědí, ale nejsou ochotni si to přiznat. Proto většina současných aktivit tohoto typu vyznívá jen „jako“ nebo „pseudo“. Současná snaha o využití pozitivního vlivu horniny na člověka jako dávného prehistorického odkazu dnešku se v poslední době rozšiřuje nejen v podobě rekonstrukce skutečně pravěkých pozůstatků megalitických objektů, ale také budováním zcela nových kmenných areálů na zcela nových, s prehistorií nesouvisejících a často pro takové účely i nevhodných pozemcích.
        Nově budované, obvykle kruhové sestavy z různého lomového kamene, který je zrovna k dispozici, zabudované bez znalosti základních poznatků o geofyzikálních a geologicko-petrografických požadavcích, kladených dávnými staviteli na prehistorické megalitické stavby, nelze nazývat megality. A to i přes skutečnost, že tak zdánlivě vypadají. Není kámen jako kámen, i když s každým se dá rozbít okno. Né nadarmo megalitičtí stavitelé namáhavě a doslova holýma rukama tahali vhodnou horninu z takových dálek na místa, která se vzácně pro stavby megalitických objektů hodila jako předem pečlivě vytypované geofyzikálně výjimečné lokality.
       Kruhové kamenné sestavy, vybudované v posledních letech příkladně v jihočeských Holašovicích, v severočeských Říčkách, jako i různé vztyčené „menhiry“ na dalších místech naší vlasti, lze považovat jen za „pseudomegality“. Jako o takových je možné hovořit a jako takové je možné je také využívat.
       I když novodobé kamenné imitace nesplňují základní atributy prehistorického megalitického stavitelství, nutno přiznat že současnému modernímu člověku přinášejí užitek.Moderní pseudomegalit ve spojení s uměním.  Nad úrovní země vyčnívající dominantní kámen nebo kamenná sestava z hrubě opracované horniny působí zvláštním dojmem romantické estetiky. Již z větší vzdálenosti navozuje pocit mimořádného zážitku. Tím se tyto novodobé kamenné sestavy blíží k pradávnému intuitivnímu využití megalitických staveb jako prehistorických svatyň a kultovních, často i rituálně obětních míst. Již z dálky hlásají svůj význam. Pobyt v jejich blízkosti pak tuto skutečnost potvrzuje. Novodobí uživatelé si pochvalují blahodárný účinek pobytu uvnitř kamenné sestavy nebo v blízkosti jednotlivých kamenů. Interakce mezi energetickým polem izolovaných hmotných objektů a biopolem člověka je účinná i dnes, v nedokonalých kamenných napodobeninách, tak jako byla účinná u pravěkých originálů před mnoha tisíci lety.


Zpět