Evropský geofond

Geofond pro (pravěkou) Evropu

Zhruba před třiceti tisíci lety, zažila pravěká Evropa jednu z velkých migračních vln praobyvatel oblastí tehdejší severní a východní Afriky. Přes Středozemní moře a z oblastí dnešního Blízkého východu se směrem na sever šířilo nové pravěké etnikum. Náš přímý prapředek Homo sapiens sapiens.

Důraz na zdvojení vědeckého termínu „myslící“ a tedy exaktní vyjádření rozdílu duševních schopností moderního člověka oproti původním neandertálským obyvatelům Evropy, zdůrazňovalo evoluční pokrok, přinášející nové etnikum do evropského prostoru. Přicházela nová vývojová linie člověka s rozumovou výbavou, povýšenou nejméně na druhou, oproti původním evropským obyvatelům neandertálcům. Díky své mentální výbavě nově příchozí, dnes označovaní jako kromaňonci, postupně vytlačili své neandertálské hostitele a ujali se definitivně vlády nad evropským kontinentem. Tak byla nastartována závěrečná fáze evoluce nás, současných Evropanů.

Každý učitel dějepisu souhlasně přikývne nad výše uvedeným klišé školní výuky. Odpovídá ale ustálené schéma vývoje osídlení Evropy v období mladšího paleolitu pravdivému vývoji? Opravdu vznikly nové, modernější pravěké kultury jako výsledek nelítostného boje o teritoriální nadvládu nad evropským územím? Lze chápat osídlení Evropy jako vítězné tažení kromaňonců kontinentem? Jako výsledek litého boje mezi příchozími schopnějšími kromaňonci a domácími zaostávajícími neandertálci? Současná věda na základě nových poznatků nerada a rozpačitě přiznává, že vše mohlo probíhat zcela jinak. Každému učiteli dějepisu se orosí čelo při pomyšlení na změnu učebních osnov. Nové nálezy světové archeologie ale nutí nejen k zamyšlení, ale i k revizi dosavadního pohledu na pravěkou Evropu.

Osídlení nezaledněné části evropské pevniny v období mladší fáze středního paleolitu v době mezi 120 tis. lety až 40 tis. lety před Kr., tedy v období zemského interglaciálu a starší fáze würmského zalednění, charakterizují archeologické nálezy již specializovaných kamenných nástrojů. Neandertálští obyvatelé již dokázali technikou štípané industrie zajistit výrobu nástrojů, sloužících k provádění náročných technologických úkonů. Tedy nejen k výrobě zbraní určených k lovu, ale také kamenných nástrojů nezbytných pro zpracování ulovených zvířat.

Stažení zvířete, rozporcování masa, nutričnímu využití jednotlivých orgánů, kostí a také zpracování kožešin. Výroba kamenných nástrojů a jejich využití v každodenní praxi se nesporně stalo jedním z předpokladů přežití tehdejších Evropanů v drsných přírodních podmínkách. Nezaledněná část Evropy, svíraná severně kontinentálním ledovcem a jižně alpským zaledněním, zvláště v zimním období kladla vysoké nároky na schopnosti tehdejších lidí. Neandertálští obyvatelé museli vynaložit obdivuhodné fyzické i inteligenční úsilí a důvtip pro prosté přežití. Nemohlo se tedy jednat o žádné primitivní etnikum, ale o organizovanou společnost vybavenou solidními, byť empiricky získanými zkušenostmi.

            Příchodem cizích etnik, migrujících do Evropy z jihu, především z Afriky, se vše změnilo. Archeologické nálezy z období mladšího paleolitu před 40 tisíci lety, přelomového právě příchodem moderního člověka do Evropy, poskytují řadu poznatků. Často však obtížně interpretovatelných, rozporuplných i protichůdných. Stejně tak vyznívají některé teorie a závěry. Snaha vědecky objasnit zásadní momenty problematiky pravěkého vývoje evropského osídlení v období poslední doby ledové je pochopitelná. Jedná se o důležitý prehistorický moment – pravěký „bod zlomu“ v procesu evoluce člověka, jako živočišného druhu.

            Připomeňme si některé zásadní otázky, spojené s procesem nástupu moderního člověka na evropský kontinent, který tenkrát, před třiceti tisíci lety proběhl. Né vše je doposud vědou jednoznačně vysvětleno. Ani v tomto případě, nenachází současná věda jednoznačné odpovědi. Pořád zůstává prostor otevřený pro odvážné dedukce, logické úvahy i fantastické předpoklady. Tak například:

1)  Kudy vedly cesty pravěkých Afričanů v době ledové do Evropy?

Vědecké poznatky, získané výzkumem v uplynulém 20. století, se shodují v názoru, že mladopaleolitická etnika, osidlující evropský kontinent, přicházela z oblastí severních částí Afriky. A to nejen z přímořských oblastí, ale i z afrického vnitrozemí. Přes Středozemní moře přecházela tato civilizační vlna směrem na sever ve třech migračních proudech.

Nutno připomenout, že geomorfologie Středozemního moře v období vrcholícího würmského zalednění evropského kontinentu byla značně odlišná od současného stavu. Hladina světových moří a oceánů byla dle odhadu geologů nejméně o 100 metrů níž, oproti současné. Proto mělké pobřežní šelfy vytvářely v době ledové rozsáhlé souše, lemující dnešní obrysy přímořských oblastí Středozemí i Atlantiku. Na dnešní úrovni se hladiny světového vodstva ustálili až dlouho po odtátí ledovců. Někdy kolem 8. tisíciletí př. Kr. Do té doby pobřežní konfigurace Středomoří značně usnadňovala severojižní migraci touto oblastí. Průchod stěhujících se pravěkých národů ze severní Afriky směrem do Evropy byl možný jako:

A: Východní migrační proud přes Přední a Střední východ Asie. A to jak kolem pobřeží tehdejšího Středozemního moře, tak také vnitrozemím dnešního Iráku, Sýrie a Turecka. Migrace v této oblasti měla charakter trvalejšího osidlování a to již v období mladší fáze středního paleolitu. Příkladem mohou být archeologická naleziště v pobřežních lokalitách Skhul a Kafze z doby před 90 tisíci lety. Obyvatelé se postupně stěhovali severním směrem přes Turecko a Balkán. Podél Dunaje do střední Evropy.

B: Západní migrační trasa vedla ze severní Afriky přes Gibraltar. Připomíná ji pravěké osídlení v severoafrické lokalitě Dar es-Soltane z období let 40 – 30 tisíc před Kr. Gibraltarský průliv již tenkrát existoval. Byl však mělký a jen několik stovek metrů široký. Pro migrující Afričany proto nepředstavoval žádnou vážnější překážku. Migrující proudy pak mohly dnešním Španělskem postupovat dál na sever buďto podél atlantského pobřeží, nebo po středomořském pobřeží. V obou směrech ale na severu pochodující proudy lidí musely narazit na zaledněné a tudíž neprostupné Pyreneje. Nejsnadněji je bylo možno obejít od východu údolími jihofrancouzských řek, především řeky Rhöny. Pak už migrantům nic nebránilo v postupu směrem na sever do prostoru dnešní Francie a Německa. Atlantský migrační proud obešel Pyreneje ze západu a měl otevřenou cestu po souši na dnešní Britské ostrovy.

C: Střední migrační proud, směřující ze severní Afriky severním směrem do Evropy, využíval k přechodu Středozemního moře suchou nohou pevninský most, spojující severní Afriku v oblasti dnešní Tunisu a Libye s jižní Evropou. Suchozemské spojení pokračovalo přes Maltské souostroví, Sicílii a Itálii. Na severu Apeninského poloostrova stál v cestě migrantům neprůchodný masiv alpského ledovce. Alpy bylo nutno obejít buďto směrem na východ, nebo na západ. Východním směrem k Dunaji. Západním směrem do údolí jihofrancouzských řek, zejména široké nivy řeky Rhöny.

Z geografické situace migračních směrů je patrná jedna zásadní skutečnost:

Migrující africké obyvatelstvo, ač původně pocházející z různých etnik, vzdálených na jejich mateřském africkém kontinentě od sebe tisíce kilometrů, se v závěru své pouti v Evropě setkávají. A to díky geografickým podmínkám zalednění. Nutnost obejít evropské zaledněné horské masivy Alp, Pyrenejí, Apenin a Karpat, zapříčinila nasměrování původně různých etnických proudů pravěkých migrantů do společných migračních koridorů v povodí velkých evropských řek. Širokého jihofrancouzského údolí řeky Rhöny a neméně širokého schůdného údolí podél Dunaje.

Vzájemný kontakt rozličných, původně afrických kultur a jejich postupné promísení v průběhu migrace, velmi významně ovlivnilo genetickou výbavu nově vznikající hybridní populace moderních Evropanů.  Nutno zdůraznit, že tento proces vzájemné asimilace s ustálením vlastností liniového lidského genomu trval několik dalších tisíciletí.

 Zapracovala pouze evoluce svými zákony přírodního výběru? Nebo snad geografické podmínky evropského glaciálu? Nebo záměr vyšší moci? Nechť již jsou spekulace okolo vzniku nového, geneticky ustáleného evropského moderního sapienta jakékoliv, důležitá je skutečnost, že výsledkem byl nový moderní Evropan. Trvalo ještě dalších 30 tisíc let, než takto nově vzniklý evropský typ moderního člověka byl současnými archeology nazýván – člověk kromaňonský. Podle nálezu ve francouzské údolní lokalitě Cró-Magnon, kde v roce 1866 nalezl badatel É.Lartet pět lidských koster, datovaných do svrchního pleistocénu. Spolu s hrobovou výbavou kamennými nástroji, ozdobami z mušliček a okrovým barvivem. Tito lidé, žijící v rané fázi mladšího paleolitu, v období zvaném aurignacien, představují nález moderního člověka evropského kontinentu, našeho přímého předchůdce. Obdržel hrdý vědecký titul Homo sapiens sapiens, tedy člověk „myslící myslící“. Proč to zdvojení termínů v názvu moderní lidské bytosti se zjevnou snahou o zvýraznění jeho zcela jednoznačné vyšší schopnosti myšlení? Co dokazuje oprávněnost vědeckého předpokladu duševní převahy nastupujících kromaňonců nad domácími neandertálci? Existuje vůbec nějaký objektivní, archeologicky doložitelný důkaz? Nebo se jedná jen o nepodloženou a snad i tendenční spekulaci?

2) Afričané starší doby kamenné chytřejší než obyvatelé Evropy?

Poslední evropská doba ledová se afrického kontinentu netýkala. Afrika si žila svým prehistorickým rytmem života. A to již hodně dlouho. V době staršího a středního paleolitu, tedy nejméně 1,5 miliony let, zde již čile a hlavně vzpřímeně pobíhal Homo erectus. Evoluce i dále zapracovala a nechala volný průběh vzniku dalších vyspělejších sapientních forem. Zatím co v pravěké, ledem svírané Evropě se lidé období mousterienu, tedy před 120 tisíci lety, zimomřivě choulili u jeskynních ohnišť, pravěcí Afričané s počasím problémy neměli.

            Klimatologický ústav v Postupimi pomocí počítačové simulace v roce 1990 rekonstruoval klimatologické podmínky dnešní Sahary s jednoznačným závěrem, že vznik pouště se datuje do doby teprve před 6 až 8 tisíci lety. Jako příčinu změny klimatu uvádí možnost „drobného periodického výkyvu oběžné dráhy Země“. Oblast Sahary začala v té době vysychat. Původní osídlení zaniklo a dříve zelené a životem kypící pláně se změnily v poušť.

pravěké skalní kresby

            Stopy pravěkého osídlení Sahary studoval profesor Helmut Zieger z Hamburské univerzity. Objev pravěkých kruhových obytných objektů, z doby před 200 tisíci lety, publikoval roku 1999. Africké paleolitické sídliště stálo na březích pravěkého jezera. Plocha jezera v centrální oblasti současné Sahary zaujímala rozlohu dnešního Německa.

 Africké klima i přírodní podmínky v době posledního würmského zalednění Evropy se zdají být optimální. Subtropické až mírné klimatické podmínky severní části Afriky zajišťovaly optimální teploty s minimálními výkyvy v průběhu roku. A také dostatečně pršelo. Krajina byla protkána vodními toky a jezerními plochami. Do nekonečna se táhly travnaté pláně s křovinatými a lesnatými porosty. Borovice a cedr z oblasti Atlasu zde těžili lidé ještě v antice pro stavbu svých lodí. Pravěké zalesnění krajiny poskytovalo výborné podmínky pro život rozmanitým druhům zvířat. Sloni, hroši, nosorožci a řada druhů malých i velkých přežvýkavců se pevninským mostem dostala i daleko severněji do blízkosti zaledněné Evropy. Dokazují to nálezy na dnešních ostrovech Sardinie a Korsiky. Běžná byla tato africká fauna také na Sicílii a Maltském souostroví. A to až do konce doby ledové, kdy byl pevninský most přerušen vzestupem hladiny Středozemního moře.

Africká etnika tak měla zajištěny všechny potřebné podmínky pro rychlý pokrok svého evolučního vývoje. Lidé v těchto rajských afrických končinách netrpěli hladem ani zimou. Nepotřebovali si namáhavě vytvářet zimní zásoby. Mohli se v klidu a všeobecném dostatku věnovat rozmnožování. Svému duchovnu a přemýšlení. Ovšem že nakonec vymyslí takovou pitomost, aby se přestěhovali do ledové Evropy, to by opravdu nikdo neočekával.

Lidé afrických savan a lesů byli především lovci. Dokazuje to spousta nalezených petroglyfů na dnes již vyprahlých skalách pouští Sahary. Lovili oštěpy, později vrhacími oštěpy a ještě později luky a šípy. Skalní kresby severní Afriky ale znázorňují i jiné činnosti, které bychom u pralidí neočekávali. Kupříkladu petroglyfy v oblasti středoafrické Tassili znázorňuje postavu, která se jednoznačně zabývá hledání vody pomocí proutku. V těchto podmínkách muselo brzy dojít k domestikaci zvířat. Z lovců se stávají pastevci. Také o tom vyprávějí mladší skalní kresby z oblasti saharského pohoří Tassili, skalních útvarů podhůří Atlasu i jiných dnes již pouštních oblastí Afriky.

S koncem doby ledové v Evropě se klima v severní Africe změnilo. Přišlo sucho. Vysychající oblasti se měnily v poušť. Lidé se začali stahovat k údolí Nilu. Egyptologové, zkoumající nejstarší minulost okrajových částí Sahary, nacházejí stopy osídlení v dnes již vyprahlých oblastech a to ještě z období kolem 3. tisíciletí př. Kr. Zdá se, že dříve zelené oblasti začaly vysychat již kolem 8. až 6. tisíciletí př. Kr. Megalitické objekty v oblasti Nabta Plaja byly zbudovány právě v tuto dobu. Snad pro duchovní vyžití a kultovní účely pastevců, přehánějící svá stáda touto oblastí původně zelených plání a jezer, v období dešťů. Dnes megalitické kameny vyčnívají z písečných dun Sahary asi sto kilometrů západně od Abú Simbel. Archeologové nalezli kolem 30 kruhových kamenných megalitických sestav.

Současné archeologické objevy zkamenělých koster lidí v dnes již vyprahlých oblastech okrajové Sahary rozlišují různé kultury z období před 6 tisíci lety. Tedy pocházejících ze závěru období optimálních životních podmínek saharské oblasti Afriky. Nejznámější je kultura semirianská s nálezy kostěných harpun, jako součásti hrobové výbavy. Jednalo se tedy zcela jistě o rybáře, žijící na břehu pravěkého afrického jezera. Další je kultura tufaerská, charakterizovaná nálezy kamenných hrotů oštěpů. Laserovým skenováním saharského terénu nálezové oblasti v trojrozměrném zobrazení se jednoznačně prokázalo, že pravěké osídlení v okolí dnešního saharského Goberu existovalo na březích rozsáhlého jezera. Změna klimatu severní Afriky, s postupným zánikem říčního systému a jezerních ploch změnila krajinu v dnešní poušť a pravěké sídelní útvary pohltila poušť. Vědci odhadují těžiště této změny do období někdy před 8 až 6 tisíci lety.

Bylo by pochopitelné, kdyby obyvatelé severní Afriky ustupovali severně do Evropy v době, až když je vyhánělo z jejich domovů postupující sucho a celková změna klimatu. Tedy v období evropského konce doby ledové mezi 12 až 10 tisíci lety př. Kr. Proč ale hlavní migrační vlna pravěkých Afričanů přišla daleko dřív? Již kolem 35 až 30 tisíci lety př. Kr. Tedy ještě v dobách optimálních životních podmínek uprostřed afrického ráje. V dobách vrcholícího evropského zalednění, kdy do konce doby ledové zbývalo ještě dobrých 20 tisíc let. V dobách, kdy kontinentální Evropu sužovaly ty nejhorší podmínky, jaké si jen dokážeme pro život člověka představit. Byl to záměr, nebo nutnost? A kdo, nebo co, stálo v pozadí pravěkého stěhování afrických etnik do Evropy?

3) Jak vypadaly životní podmínky v Evropě v období vrcholícího würmského zalednění?

Byla zima. Pořád. V letním období vlhká zima. V zimním období suchá mrazivá zima. Od ledovců to táhlo, a protože na severu byl kontinentální ledovec a na jihu alpský ledovec, táhlo to od severu i od jihu. Lidé trpěli revmatismem, rachitidou a artritidami, jak dokazují kostní deformace paleolitických nálezů. Zvěře bylo dost, ale ve sněhu se špatně honila. Lovnými zvířata byli sob a kůň. A také mamut a nosorožec. Ale i zubr, pratur, los a jelen. Nejsnadněji ulovitelné pro pravěkého člověka asi mohly být horské kozy a snad i prasata. Naopak byl pravěký člověk pochoutkou pro medvědy, lvy, tygry a vlky. Asi jen zřídka tomu mohlo být naopak.

Chladné a vlhké počasí vrcholící doby ledové učinilo jeskynní příbytky nezdravými a nevhodnými ke stálému obývání. Skalní obydlí se prostě nedala vhodně temperovat prostými ohništi. Lidé si začali stavět svá sídliště v nižších kopcovitých polohách s nadmořskou výškou 250 až 350 metrů, na suchých stanovištích poblíž velkých řek. Evropské říční toky v období vrcholící poslední doby ledové byly mělké a široké. Hladina řek v tomto období se odhaduje zhruba o 10 metrů vyšší, než je ta dnešní. Řeky zaujímaly celá dnešní údolí. Toky byly pomalé a vodní spády mírné. Prostě vodácky „olej“. K vytvoření dnešních říčních reliéfů došlo až v průběhu postglaciálu, tedy někdy kolem 9. až 8. tisíciletí př. Kr. kdy se říční toky přívalem vod zařezaly hluboko do krajiny, erozí vznikly nánosy a meandry. Toky se staly prudké s rychlým objemným průtokem. Místy eroze obnažila skalnaté podloží a vznikaly říční peřeje. K tomu došlo ale až dlouho po tom, co do mrazivé Evropy dorazil poslední africký migrant. Dlouho po tom, kdy kromaňonci si přinesli ze své prapůvodní africké vlasti schopnost pádlovat po širokých řekách sem a tam. Říční toky a rozsáhlá jezera v jejich africké pravlasti je naučily využívat vodní toky k dopravě. V tomto se zdají být opravdu kreativnější než původní evropští obyvatelé. I když kdo ví. Neuměli neandertálští obyvatelé Evropy opravdu využívat vodní toky k dopravě? A co staropaleolitická a středopaleolitická zpracovatelská střediska na říčních terasách? Nebyla využívána vodní spojení k dopravě již mnohem dřív? Před příchodem afrických migrantů?

V době mladší fáze interpleniglaciálu poslední době ledové, označované archeology jako aurignacien (podle lokality Aurignac v Jižní Francii) kolem roku 30 tisíc ř. Kr., kdy přicházeli do centrální Evropy africká etnika, zbývalo dokonce doby ledové ještě dobrých 20 tisíc let. Dost dlouhá doba na to, aby imigrace nejen ustala, ale aby příchozí ztratili iluze o těchto nevlídných mrazivých končinách a sami zahájili návratovou politiku. Nestalo se tak. Zhýčkaní afričtí imigranti nejen že z evropského pravěkého teritoria neustoupili, ale začali se na zdejší tvrdé podmínky obdivuhodně adaptovat. Jaké okolnosti k tomuto nelogickému demografickému vývoji napomohly? Stály v pozadí nějaké vyšší zájmy a konkrétní záměry vyšší síly? Příkladně zhmotnělých božstev? Nadcivilizačních sil?

4) Kdo byli původní obyvatelé paleolitické Evropy zvaní evropští neandertálci?

První nález pravěkého člověka na evropské pevnině v oblasti Gibraltaru v roce 1848 ještě tehdejší vědci nebrali vážně – zase nějaké staré kosti. Teprve až objev fosilních lidských ostatků v údolí řeky Neander u německého Düsseldorfu v roce 1856 vzbudil zájem odborníků. Pozdější nálezy již pod názvem Homo sapiens neandertalensis, tedy „člověk neandertálský“ začala být vědecky tříděny podle stáří. Nejstarší vývojová forma tohoto vývojového stupně hominidů získal termín anteneandertálci a existovala v období do mindel-riiského interglaciálu před 300 – 250 tisíci lety. Tento nejstarší neandertálec snad vývojově navazoval na Homo erectus – prvního hominida chodícího vzpřímeně. Mladší vývojové fáze neandertálců pak byly označovány termíny „časný“ nebo také protoneandertálec z nalezišť v Ehrindorfu v Německu, Saccopastore v Itálii, Fontéchevade ve Francii nebo Slovenských Gánovců. Nálezy byly datovány do začátku riss-würmského interglaciálu, tedy asi před 200 až 150 tisíci lety.

V období würmského zalednění, tedy během poslední doby ledové v době před 120 až 100 tisíci lety žil klasický neandertálec, tak jak si jej představujeme podle Burianových ilustrací a charakteristik spisovatele a archeologa Eduarda Štorcha. Klasický neandertálec Homo sapiens žil pouze v Evropě. Nálezy u Neandertalu v Německu byly časem doplněny o nálezy u La Chapelle aux Saints a Le Moustier ve Francii, La Naulette v Belgii. Kosterní nálezy dokazují, že to byl zdatný chlapík. Nijak vysoký, tak okolo 160 centimetrů, ale jinak velmi silný, svalnatý s mozkovou kapacitou nejméně 1350 ale až 1700 ccm.

Vývoj sapientních pravěkých lidí během posledního interglaciálu, doby meziledové, kdy v období před 200 tisíci lety panovaly velmi příznivé klimatické podmínky, bylo relativně teplo a evropská flora a fauna poskytovala dostatek potravy, postupoval velmi rychle a evoluce pravěkých obyvatel Evropy postupovala zdárně. Až do období nástupu poslední doby ledové. Klima kontinentální Evropy se někdy před 120 tisíci lety náhle zhoršilo, podnebí se stalo drsnější. Lidská existence se stala náročnou zkouškou přežití. Neandertálcům začala být zima. Se zimou přišel i hlad. S hladem kanibalismus, jako poslední zoufalá snaha o přežití. Doposud zdárná evoluce evropských neandertálských obyvatel byla v období posledního würmského zalednění poznamenána regresivními faktory.

Pravěcí lidé, evolučním vývojem zbavení osrstění, musely hledat náhradu pro udržení optimálního stavu tělní termoregulace. Začali využívat oděvy a životodárný oheň. Budovali sice primitivní, ale tepelně izolované příbytky v nižších a závětrných polohách. Začali se potýkat s podobnými problémy, jaké řešíme i dnes. Kam bezpečně složit hlavu, jak zahnat hlad a jak se ohřát. Evoluce neandertálců jako vývojové řady hominidů začala váznout. Vyvstaly problémy s reprodukcí. Vysoká úmrtnost novorozenců (přežívá do dospělosti jen každý desátý narozený), nízký věkový průměr dospělců (kolem 30 let), choroby (rachitis, artrózy, nezhojené fraktury a jiná zranění). A také úzká příbuzenská plemenitba, způsobená omezeným okruhem partnerů, způsobující postupnou degeneraci populace. Základ neandertálských uskupení vytvářely rodové komunity. Tedy velmi úzce příbuzensky provázaná lokální osídlení. Výsledkem příbuzenského křížení byl častý vznik dědičných vad, různých malformací a snížení životaschopnosti narozených dětí.

Všechny tyto negativní vlivy způsobily nízkou četnost neandertálských obyvatel na evropském kontinentu. Snad jen několik desítek tisíc jedinců na tisících kilometrů na obrovských prostorách, táhnoucích se od Atlantiku k podhůří Kavkazu. Poslední doba ledová vrcholila. Dnes můžeme říci, že v období před 30 tisíci lety se již začala nachylovat ke konci, a změna klimatu o nějakých 20 tisíc let později znamenal i obrat k lepšímu v životních podmínkách pravěkých lidí. A za této situace původní neandertálské obyvatelstvo pozvolna vymíralo. Bylo třeba zasáhnout. Evropský kontinent vyžadoval přísun lépe geneticky vybavených obyvatel. S patřičnou variabilitou nepříbuzných vlastností, z nichž se mohl křížením vytvořit optimálně geneticky vybavený lidský hybrid. Kde vzít vhodný lidský materiál pro Evropu jinde, než v Africe? Zasáhla přísunem vyspělejších, již patřičně geneticky vybavených jedinců, evoluce se svými zákony přírodního výběru? Nebo snad vyšší moc? Boží prozřetelnost? Nebo prvoplánově koncipovaná akce nadcivilizačního faktoru s cílem osadit evropský kontinent kvalitní integrovanou lidskou populací? Výkonnou, inteligentní a dobře využitelnou. Ale k čemu využitelnou?

5) Je možné srovnávat původní neandertálce s nově příchozími africkými etniky?

Dnes máme představu, jak asi vypadal klasický evropský neandertálec. Ovšem o původním vzhledu a vlastnostech nově příchozích lidí, původem z Afriky, se můžeme jen dohadovat. V raných fázích kolonizace Evropy africkými imigranty v období před 35 až 30 tisíci lety se o nově příchozích ještě nedá mluvit jako o kromaňoncích. Archeologicky a především antropologicky ustálený termín „člověk kromaňonský“ je používán vědou až pro později identifikovatelný typ již evropského člověka. Vzniklého křížením různých původně afrických etnik, přicházejících před 35 tisíci lety a to postupně v průběhu 5 až 10 tisíc let do evropského prostoru. U tohoto již moderního člověka, se hybridizací ustálila jeho genetická výbava a tím i sjednotily antropologické rysy podoby a anatomické utváření těla.  Dnes archeologové rozlišují své nálezy na starší typy kromaňonců a mladší vývojové linie tohoto sapientních druhu.

Nejvíc poznatků o fyziognomii a antropologických odlišnostech samozřejmě vědcům poskytují nálezy kosterních pozůstatků. Srovnáním koster je zcela zřejmý rozdíl v celkové stavbě. Obecně lze říci, že neandertálci vlastnily kostry sice vzrůstově nižší, ale velmi robustní. Kosti končetin byly silnější a úpony svědčily o silném osvalení. Hrudní koš byl u neandertálců široký a mohutně klenutý v dolní části. Hrudní dutina musela obsahovat plíce s vysokou vitální kapacitou a srdce velkého výkonu. Neandertálce tedy můžeme po fyziologické stránce hodnotit jako kulturistu vytrvalce. Ale asi pomalejšího vzhledem k jeho kratším končetinám.

            U člověka kromaňonského je na první pohled zřejmá vysoká štíhlá kostra. Užší hrudník a delší končetiny. Také jednotlivé kosti jsou jemnější a subtilnější. Rentgenový snímek kromaňonce by se příliš nelišil od člověka dnešního. Habituálně a geneticky zprůměrovaného kromaňonce bychom mohli charakterizovat jako lehkoatletického borce na střední tratě.

Podstatný rozdíl je na první pohled patrný ve velikosti a tvarování lebky. Klasický evropský neandertálec doby ledové vlastnil plochou mozkovnu s kapacitou 1350 až 1700 ccm. Tvar lebky zploštělý s ustupujícím čelem a silně vyvinutými nadočnicovými oblouky. Poměr velikosti obličejové části k lebeční se pohyboval okolo 3:1. Nos zploštělý a poměrně dlouhý se širokými nosními průchody. Horní i dolní čelisti měl vysunuté dopředu se silně vyvinutými žvýkacími svaly. Široké usazení zubů a jejich tvarování svědčilo o převážném zpracovávání rostlinné stravy.

Lebka klasického kromaňonce měla zcela jiný tvar. Mozkovna s vysokou čelní částí byla rovnoměrně zakulacená s průměrnou kapacitou 1500 ccm. Obličejová část se zdá v porovnání s lebeční výrazně menší v poměru asi 3:2. Kostní podklad obličeje byl jemnější, nosní kosti drobnější, nadočnice méně výrazné. Také čelisti byly slabší, i když také mohutně osvalené. Nicméně tvarování a usazení zubů napovídalo o již menších nárocích na žvýkání tuhé rostlinné stravy.

Snad největší světový nález kosterních pozůstatků z období mladšího paleolitu, byl učiněn v Předmostí u Přerova a to již v roce 1894. Byl zpracován antropologem J.Matiegkem. Objevená kumulace různých částí kostí z naleziště v Předmostí náležela 18 jedincům rané formy Homo sapiens sapiens. Jedincům starší formy člověka kromaňonského. Kostní pozůstatky byly uloženy v jámě, obložené kostmi mamutů. Právě pro tuto souvislost se vžilo pro označení pravěkých obyvatel Evropy vrcholící doby ledové „lovci mamutů“.

Skutečně se stal lovcem mamutů až kromaňonec? Co lovil dávno před ním člověk neandertálský? Jistě že také mamuty. Ale věda přece nemohla připustit, že neandertálec byl stejně schopným a výkonným lovce jako jeho podstatně mladší evropský nástupce mnohem chytřejší kromaňonec. Tradiční neandertálec byl vědou shledán všestranným vývojovým outsiderem a bylo nutno na tom trvat. I v pravěku přece musí být zřetelný pokrok, i kdyby na mamuta nebylo. A za co by potom stály všechny ty evoluční zákony? Když Darwin, tak Darwin a neandertálec musí být za blbce.