„Český Stonehenge“ je název dosti nesmyslný tam, kde by mohlo jít nanejvýše o český Carnac, ale přesto se neodbytně objevuje na stránkách tisku, i když svá nejlepší léta má už, doufejme, za sebou.
Náhorní planina u Kounova mezi Rakovníkem a Louny je od roku 1934 známa 14 (resp. 16) řadami kamenů, táhnoucími se přes ni napříč v délce 200 až 300 metrů. Hned tenkrát vyvstala domněnka o jejich megalitické povaze a vysokém stáří. Ve stovkách převahou novinářských článků byly o nich vysloveny nejrůznější domněnky, vyměřovali je přátelé archeoastronomie, ti sem přivedli v 70. letech archeology, pátrali tu geologové. Jaký byl výsledek?
Řady jsou tvořeny množstvím kamenů menších až malých, nic podobného bretaňským řadám. Astronomická orientace se neprokázala, žádný doklad o pravěkém stáří nebyl nalezen – zato však stopy orání, které souhlasí s nápovědou starých map a sděleními pamětníků, že původ řad je novodobý: vznikly podle všeho v minulém (20.-pozn. autora) století při parcelaci panského lesa na úzká dlouhá políčka tak, že větší kamení bylo sneseno na meze pozemků. Podobné mylné řadové lokality byly v době kounovské slávy zjištěny na několika dalších místech v okolí a jsou známy i odjinud, například z Francie.
(Archeolog Dr. Karel Sklenář, Tanec obrů – podt. Není jenom Stonehenge, Praha 1996 )
Kounovské kamenné řady
Kounovské kamenné řady pravěkým zneuznaným monumentem České kotliny?
Nikdo není doma prorokem, byť by i využíval svou nespornou vědeckou erudici, odbornou autoritu a vážnost popularizátora vědy. Výše uvedený dobový názor české vědecké obce, prezentovaný uznávaným badatelem a autorem řady vynikajících publikací o české minulosti, bohužel zakonzervoval odbornou nevraživost archeologů vůči všemu a všem, kdož se jen opovážili vyslovit odlišný názor na původ Kounovských kamenných řad. Současné kounovské pseudovědecké dogma se zoufale brání uznat nesporná fakta svědčící pro megalitický původ konstrukčně prazvláštního a stavebně náročného pravěkého kamenného areálu na náhorní rovině s příznačným pojmenováním Rovina v nadmořské výšce 525,2 metru nad obcí Kounov v oblasti Džbánské vrchoviny.
celkový pohled na Kounovskou pahorkatinu s areálem kamenných řad (zalesněná část uprostřed fotografie)
Nesouhlas s oficiální teorií „středověkých políček“, tedy nesouhlas s vědeckou degradací megalitických kamenných řad u Kounova na pouhopouhý produkt novodobého zemědělského původu, lze podepřít několika nezpochybnitelnými údaji a logickými závěry, které paradoxně vyplynuly právě z doposud provedených odborných a vědecky publikovaných výsledků výzkumů kounovské kamenné lokality.
Kameny v řadách nejsou místní.
Hornina kamenných řad je převážně tvořena křemenci, křemennými pískovci a slepenci. A to velmi různorodé geologické skladby, vzhledu a zabarvení. Svědčí to o jejich různorodém původu. Jednotící vlastností kamenů v kounovských řadách je bohaté prokřemenění všech zastoupených typů hornin. Vysoký obsah křemene v použitém kamenném materiálu je charakteristický pro všechny megalitické objekty světa. Kounov nemůže být výjimkou. Také geologický charakter podloží náhorní roviny Rovina, tvořený mocnou vrstvou bílé měkké opuky, se nápadně shoduje s jinými obdobnými lokalitami Evropy. Křídovým povrchem jižní megalitické Anglie, nebo písčitými slínovci v podloží bretaňských kamenných řad u Carnacu. Geologický charakter podloží kounovských řad prakticky vylučuje přírodní výskyt tak pestré směsice kamenů různého charakteru. Geologové se vzácně shodují v názoru, že kameny byly kdysi v minulosti na tato místa dopraveny odněkud z okolí. V úvahu přichází zhruba deset kilometrů vzdálené křemencové výchozy na jihovýchodním svahu kopce Malý Louštín, nebo poněkud bližší výskyt křemenců a silně prokřemenělých pískovců na vyvýšenině Špičák.
Křemencové bloky – Louštín [Rakovník]
Na těchto místech je zřetelná jak lomová, tak i kamenická činnost. Se stopami po kamenických dlátech i vrtaných otvorech pro uložení dynamitu. Tedy nesporně od dob pradávných až po dobu nedávno minulou.
Megalitická nálezová situace kontra odborné závěry archeologů.
Pokud kameny na místě středověkých políček nebyly volně rozptýleny, nemohly být tedy ani vysbírávány a rovnány do kamenného ohraničení zemědělsky obdělávaných parcel. Kamenné řady podle archeologického výzkumu nejsou náhodným navršením kamenů. Mají svou stavební konstrukci. Větší kusy horniny jsou usazeny ve vertikální poloze svými širšími konci do souvislých štěrkových podsypů. Štěrk pod kameny je uložen do podélně vyhloubených, 30 cm hlubokých žlabů v opuce. Řady jsou tedy tvořeny podzemní úzkou štěrkovou vrstvou o síle kolem 30 až 60 cm, do níž byly velké nadzemní kameny vsazeny svou dolní části. Podsypová štěrková hornina o velikosti kamínků do 5 cm je stejného geologického charakteru jak vsazené vyčnívající kameny. Převažují drobné křemencové úlomky. Podsypový materiál tedy vznikal jako produkt opracování a roztloukání velkých kamenů přímo v místech stavby. Obdobně jsou konstruovány megalitické objekty celé Evropy.
geologická sonda podloží
Odborně šířenou nepravdou je tvrzení, že Kounovských řady byly vždy tvořeny jen kameny „menšími až malými“. Pamětníci vzpomínali na svá školní léta, kdy tudy procházeli z Pnětluk ke kapli sv. Vojtěcha, odpočívali, svačili a hráli své hry mezi obrovskými balvany a dokonce i kamennými kruhy. Několik objemných kamenných monolitů můžeme v kounovském areálu spatřit i nyní. I když z nich vyčnívají jen horní části. Kámen Gibbon v jižní části areálu má rozměry 140 x 140 x 180 cm a hmotnost kolem 5 tun. Leží svržen do jámy mimo průběh nejbližší řady, kde kdysi stával jako z daleka viditelný menhir. Jeho současná poloha napovídá na horlivé plnění středověkého církevního požadavku na likvidaci „pohanských kamenů“ zakopáváním pod zem. Podobně byl kdysi uklizen i poněkud menší kámen se současným názvem Pegas v severní části řad. Ostatní mohutné horninové bloky byly ještě začátkem minulého století rozbíjeny na menší a odváženy ke stavebnímu a průmyslovému využití.
Největší kámen na Kounovských kamenných řadách – „Gibon“
Odborně ustálená a jediná správná teorie vzniku Kounovských kamenných řad, jako kamenného ohrazení středověkých políček, hledá oporu ve výsledcích metody pylové analýzy, provedené na podzim roku 1996 dr. Vlastou Jankovskou z botanického ústavu AV ČR v Brně. Kamenné řady se zdály ideální lokalitou pro uplatnění předností moderní metody, umožňující datování zkoumaných objektů. Vzorky pro stanovení charakteru pylového substrátu vědci odebírali z hloubky 30 centimetrů z prostoru pod nesporně autenticky usazeným kamenem. Precizně provedená palynologická analýza potvrdila, že v těchto místech kdysi opravdu bývala pole. Interpretace výsledků je však mylná. Přítomnost pylových zrn polních plodin, především obilovin, v základových vrstvách dosud stojících kamenů, nemůže být považována za dostatečný důkaz současného usazování kamenů do řad se souběžnou zemědělskou činností v jejich těsné blízkosti. Nemůže tedy objasnit dobu vzniku kamenných řad. Využívání úzkých pruhů půdy mezi řadami jako políček někdy v 19. století je nespornou a písemně doloženou skutečností.
Nález pylových zrn u paty stojících kamenů sice poukazuje na pěstování polních plodin, ale nedokazuje spojitost s budováním autentických kamenných řad. Považovat nález pylů kulturních rostlin za důkaz, směrodatný pro stanovení dobu vzniku kamenné stavby je nesprávné. Megalitické kameny byly budovateli řad usazovány do štěrkových podsypů, sice zahloubených do průběžných žlabovitých prohlubní, ale současně mírně vyvýšených nad okolní rovinatý terén. Postupem času vznikla v prostoru mezi řadami vrstva humusu a minerálního nánosu, která terén mezi kamennými řadami vyvýšila. Každý vydatnější déšť pak stačil kdykoliv, tedy i ve středověku, splavit pylová zrna okolo rostoucích rostlin do štěrku pod stojící kameny. Vyhloubené žlaby v podložní opuce, vyplněné štěrkem, sloužily jako drenážní svody. Odváděly dešťovou a sněhovou vodu tak, aby štěrkem stabilizované konce usazených megalitů zůstaly pokud možno suché. Pestré spektrum rostlinných pylů, zaplavené pod megality povrchovou vodou, zůstalo s ostatními náplavami zachyceno ve štěrku. Tam je také zcela logicky museli najít současní výzkumníci. Pylová zrna ječmene, pšenice, břízy, borovice, jívy a jiných rostlin mohla mít samozřejmě středověký původ. O stáří a původu kamenných řad nám to však neříká nic. Výpovědní hodnota tohoto zjištění je na úrovni nálezu kostry člověka pod megalitickým balvanem v anglickém Avebury. U ostatků nešťastníka se našly nůžky a mince z období vlády krále Jiřího I. Logicky se tedy muselo jednat o holiče z období vlády krále Jiřího. Nemohl to být kupříkladu krejčí numismatik z viktoriánské doby?
celkový pohled na Kounovskou pahorkatinu s areálem kamenných řad (zalesněná část uprostřed fotografie)
Archeologický průzkum Kounovských kamenných řad aneb všeobecné dilema českých megalitů.
Plocha kolem kamenných řad lze hodnotit jako archeologicky sterilní. Průzkum v roce 1976, vedený dr. Emílií Pleslovou-Štikovou a dr. Jiřím Waldhauserem, nepřinesl žádné výsledky, které by poukazovaly na prehistorický původ kamenných objektů. Odkryv mezi 10. a 11. řadou na ploše 78 m2 sice potvrdil konstrukci štěrkových posypů a uložení kamenů v přímém severojižním směru, avšak nepřinesl žádné jiné archeologické nálezy. Není to nic překvapivého. Obdobná situace se ukázala býti standartní v areálu většiny archeologicky zkoumaných megalitických lokalit Evropy. Pro příklad podobné nálezové bezradnosti může posloužit nám známý bretaňský Carnac. V tamějším muzeu neuvidíte jediný pravěký artefakt, pocházející přímo z carnackých řad. A že byly prokopány velmi důkladně, což potvrzují bohaté nálezy z doby římské.
Zcela odlišnou nálezovou situaci lze standardně očekávat v bližším či vzdálenějším okolí. Na okolních prehistorických sídlištích a pohřebištích megalitických objektů Evropy.
Carnak – kamenné řady
Právě Carnac se může pochlubit četnými nálezy megalitických komorových a chodbových hrobů v okolních uměle vytvořených vyvýšeninách bretaňských tumulů. Hrobové prostory nejen bretaňských ale i spousty dalších evropských megalitických lokalit byly již od mladší doby kamenné budovány z megalitických komponentů, získaných bouráním původních menhirů. Jedná se tedy o druhotné využití megalitické horniny, získané demolicí původních lineárních sestav z kamenných objektů. Menhirové stavby byly bourány, rozbíjeny na menší části a odtaženy na místo staveniště pohřebního kamenného objektu. Tak vznikaly bretaňské cairny, v podstatě dolmeny převrstvené zeminou a drobnějším kamenem. V okolí Kounova bohužel nic takového nenajdeme, tak jako v celé České kotlině nenajdeme jediný původní megalitický dolmen. Jiný kraj, jiný mrav i v pravěku. Oblast České kotliny, nezasažená kontinuálním ledovcem, neměla nikdy nouzi o dřevo. Na rozdíl třeba od atlantského pobřeží. Proto v průběhu prehistorie převládal pohřební rituál pro naše pravěké předky snazší. Své mrtvé spalovali, jak příkladně dokazují žárové pohřby nejen doby bronzové. Tím také našim současným archeologům vznikla nesnáz s interpretací megalitických objektů. Toulavý pes a archeolog mají mnoho společného. Když se jim podaří vyhrabat starou kost, radostí se počurají. Takové blaho kolem českých megalitů našim odborníkům dopřáno není. Také jeden z důvodů, proč na tyto prastaré kameny zanevřeli. Zcela ignorovat je však nemohou. Odborná autorita umožňuje alespoň snížit význam megalitů na bezcenný, bezladně navršený středověký materiál. Ke škodě pravdivého poznání naší české pravěké minulosti.
Nejnovější komentáře