Zpět na Články

Přeštice a Dientzenhofer

Přešticko – Reminiscence na Dientzenhoferův kód

 

Kapitola 1:

……… Když mezi sebou diskutují lidé, je to normální.
Spousta lidí si dokáže upřímně pokecat někdy mezi sebou, někdy se svým psem. Někdy méně upřímně se svou manželkou. Také vrbě se dá ledacos svěřit, jak traduje lidová slovesnost. Zkuste si ale poklábosit se studeným nehybným kamenem. Neživou chladnou horninou. Ale i to je možné.

Dokonce i různým způsobem. Ale umí to jen někdo. Komu jeho schopnosti nečekaně, jen tak mimoděk seslala příroda, nebo kdo se stal schopen své paranormální předpoklady náležitě rozvinout. Pro nepočetnou skupinu lidí, ovládající takové mimořádné, mimosmyslové dovednosti, se ustálil název senzibilové.
Zcela jinak si s kameny rozumí geologové. Posuzují kameny vědecky, na základě nastudovaných znalostí.

Megalitickou horninu lze zkoumat oběma, zdánlivě rozpornými způsoby. Jak senzibilně, tedy iracionálně. Tak geologicky, tedy nanejvýš racionálně, ba přímo vědecky. Kombinace senzibilního a přírodně vědeckého přístupu k menhirům je jen zdánlivě neslučitelná. Vyžaduje vstřícnost k oběma cestám poznání charakteru v pravěku využívané horniny. Kombinace takto získaných údajů o megalitech nemusí vůbec vykazovat kočko-psí vlastnosti. Právě naopak.
Může se stát syntézou poznatelného s ještě poznatelnějším.

Doktor Drozda při svém evropském cestování za megalitickými kameny poznal několik senzibilně nadaných lidí, pro které získat informace z kamenů nebyl problém. Nejednalo se o žádné přírodovědce, nebo dokonce o geology, u kterých to jaksi vyplývá z jejich profese. Dialog s kameny dokázali vést lidé, kteří z podstaty svého vzdělání nerozeznali pískovec od špatně upečené bábovky. Absence jakýchkoliv geologických znalostí, ale senzibilům nijak nepřekáželo vyzvědět z kamení kde co. Kamenné menhiry na sebe prozradily své stáří, svůj původ i charakter civilizace, která je usadila na jejich místo. Stačilo se jen jednoduše zeptat. Zdánlivě jednoduše. Že to není tak snadné, pochopil Drozda až mnohem později. Lidská senzibilita není výhra v pokeru. Nadání, snaha nebo dokonce náhoda nestačí. Chce to mnohem víc!

První zpovědní zkušenost s pravěkými menhiry získal Drozda před mnoha lety v britském megalitickém kruhu Avebury. Půlkilometrový průměr pravěkého megalitického kruhového objektu je v současnosti tvořen několika desítkami zbylých menhirů, obsypaných turisty. Původně kamenný kruh sestával z několika stovek mohutných kamenných monobloků. Kruhová pravěká stavba byla uvnitř svého obvodu doplněna vnitřními menšími kamennými kruhy.
Další menhiry se rozbíhaly od okrajů obvodového kruhu v liniích stovky metrů na východ a na západ. Dnes zbývá jen několik z nich. Již od středověku se staly zdejší menhiry zdrojem stavebního materiálu. Kromě zemědělských budov, byl ze zdejšího pravěkého materiálu vystavěn i místní kostel, hřbitovní náhrobky okolo něj a hospoda. Zbylé kameny, uchránily před další zkázou nejen britskými zákony, peníze britského marmeládového podnikatele a předně odborný zájem archeologů. Některé monobloky zdejších menhirů jsou vskutku impozantní. O hmotnosti kolem čtyřiceti tun a výšce okolo čtyř metrů. Také je na kamenech vidět, že již něco pamatují.

Ve skupině českých návštěvníků megalitického kamenného kromlechu v jihoanglickém Avebury byl tenkrát i inženýr Alois Majer z Jindřichova Hradce. Nenápadný prošedivělý muž v hloučku turistů náhle vytáhl z kapsy své baloňákové bundy smotaný elektrikářský izolovaný drát. Rozmotal jej a zformoval do tvaru klasické virgule, jakou obvykle používají proutkaři v podobě uříznutého trojramenného proutku. Dva úchopy pro ruce a dopředu směřující nos. Inženýr Majer začal s virgulí v předpažených rukou obcházet vysoký štíhlý menhir, kolem kterého zrovna turisté postávali. Náhle se přední část proutku v rukou senzibila prudce vymrštila směrem vzhůru a se silným plácnutím narazila do hrudi proutkaře. Turisté se podivili, co že se to stalo. „Ale jen se zeptal toho kamene, jestli je zde opravdu již od mladší doby kamenné. Tedy již od neolitu. Tak, jak je to napsáno tady na té ceduli. Prostřednictvím mé virgule jsem si potvrdil, že informace na téhle tabuli jsou správné. Předně o stáří kamene, který byl zde údajně usazen někdy v mladší době kamenné. Virgule mě potvrdla, že „ano“.
Proutkař Majer se stal okamžitě středem pozornosti okolo stojících návštěvníků pravěké turistické atrakce. „Zeptejte se, jestli ho postavili pralidé“. „Ano“. „Zeptejte se, jestli má pozitivní, nebo negativní energii“. „Pozitivní“.
„Zeptejte se, jestli se už někdy svalil“. „Ano“. “Zeptejte se, kdy to bylo“. Proutkař Majer s napřaženým proutkem začal odečítat letopočty po desítkách. Po chvíli soustředění se drátěná virgule opět s hlasitým plácnutím vymrštila vzhůru. „Před padesáti lety“. „Tedy při rekonstrukci tohoto pravěkého megalitického kruhu na začátku dvacátého století?“ „Správně“. Dialog s kamenem prostřednictvím Majerovy virgule okolo stojící uchvátil. Začaly padat naprosto nemístní otázky. „Zeptejte se ho, kolik lidí za posledních sto let kolem něho prošlo“. „A kolik lidí ho počuralo“. Volové, pomyslil si tenkrát přihlížející Drozda.

Výprava českých turistů v Avebury zamířila do restaurace „Red Layon“ na okraji pravěkého megalitického areálu. Procházeli kolem kamenné zdi, vybudované ze solidních opracovaných kamenných bloků. „Pane Majere, šlo by vaší virgulí zjistit, který z těchto kamenů pochází z rozbouraných menhirů a který je cizí?“ Zeptal se nesměle tenkrát doktor Drozda proutkaře. Ten ochotně rozbalil svůj elektrikářský drát a začal kameny ve zdi zkoumat jeden po druhém. Před každý kámen se postavil s napřaženou virgulí, přimhouřil oči v napjatém soustředění a očekával odpověď. V převážné většině se virgule vymrštila vzhůru a udeřila proutkaře do hrudi jako výraz souhlasu na mlčky položenou otázku. „Musím toho nechat“. Prohlásil senzibil. „Udělalo se teplo a já si musím svléknout bundu. Kdybych pokračoval jen v košili, tak by mě konec virgule udělal modřinu na hrudníku. Takhle přes baloňákovou bundu ten úder není tolik cítit“. Tenkrát doktor Drozda pochopil, že se stal svědkem mimořádné lidské schopnosti. Do té doby, jako člověk odchovaný exaktní vědou, by podobné představení považoval za pouhou extravaganci s cílem přitáhnout pozornost. Díky náhodě se tenkrát v britském Avebury poprvé seznámil se schopnostmi senzibila. Tak tohle je ta materialistickými naukami opovrhovaná a vědou zatracovaná psychotronika.

Po návratu českých turistů do penzionu „Bell in“ pod mohylami posetým kopcem Cherhill, nedaleko jihoanglického Marborouge se doktor Drozda rozhodl ověřit mimořádné schopnosti inženýra Majera a jeho virgule.
Na ustlanou postel položil dvě kazety ze svého, tenkrát ještě kinofilmového fotoaparátu, uzavřené v naprosto stejných plastových krabičkách. To se ještě fotilo na negativní filmy, vkládané do přístroje. Po exponování všech políček bylo nutno film přetočit znovu do kazety. Pak bylo možno světlotěsnou kazetu z fotoaparátu vyjmout a nasadit novou. Exponovanou kazetu s filmem ale bylo třeba označit, protože se nijak nelišila od čerstvě vybalené. Obě byly ještě k tomu uzavřené ve stejných kulatých plastikových dózách.
Drozda požádal proutkaře Majera, aby pomocí virgule určil, která kazeta je exponovaná a která nikoliv. Senzibil sice poněkud zaváhal s poznámkou, že ještě nikdy nic takového nezkoušel, ale nakonec souhlasil. Se svou drátěnou virgulí chvíli stál soustředěně nad oběma uzavřenými fotografickými kazetami. Po obvyklé ráně do hrudníku od vymrštěné virgule jednoznačně ukázal „Tahle byla exponována“. Doktor Drozda na chvíli zrozpačitěl. Sám si totiž nebyl jist, jak obě kazety v plastových kulatých a naprosto stejných dózách na posteli umístil. Odšrouboval víčko krabičky s psychotronicky určenou exponovanou kazetou a skutečně. Senzibil se nemýlil. Na obalu kazety byl vyznačen tužkou křížek. Film, označený virgulí prošel fotoaparátem, druhý film byl nepoužitý!
Čeští turisté, ubytovaní v anglickém penzionu, se večer odebrali ke spánku. Budova penzionu byla rozlehlá stará budova s vrzajícími dřevěnými podlahami a s policemi plnými prázdných nábojnic a začernalých střepin vybuchlých granátů. Stěny pokojů byly ověšeny fotografiemi britských válečných letců. Ze zvětšenin se smály bezstarostné chlapecké obličeje v kožených leteckých kuklách nebo v leteckých uniformách s frajersky nasazenými čepicemi.
Nedaleko odtud se totiž za války rozkládalo letiště Cherhill, odkud startovaly stíhači R.A.F. proti německým bombardérům. Pro majitelku penzionu představovala ta těžká válečná doba období jejího mládí. Určitě bylo na co vzpomínat. Řada letců na fotografiích zcela jistě přišla za války o život. Na ubytované turisty toto prostředí nepůsobilo nijak povzbudivě. Co když v budově bloudí duchové nebohých válečných obětí?
Kolem půlnoci někdo zabouchal na dveře pokoje, kde bylo ubytováno mužské osazenstvo. „Pane Majere, potřebujeme vaši pomoc. Něco divného bzučí v podlaze našeho pokoje. Nemůžeme spát a máme strach“, ozval se za dveřmi ženský hlásek jedné z účastnic zájezdu. Duchové jsou tady. Konečně ke starému anglickému domu duchové přece patří. Český psychotronik inženýr Majer nebojácně nastoupil se svou virgulí vypořádat se rázně s paranormálními silami starobylého anglického penzionu, ohrožujícími ženské osazenstvo českého zájezdu. Chvíli naslouchal temným zvukům, vycházejícím z podlahy pokoje. Pak zklamaně konstatoval „Vždyť je to jen mrazák o patro níž pod vámi“. Spirituálno bylo vyřešeno. V té době ještě nepatřila chladící technika tohoto typu k běžnému vybavení československých domácností. Daleko věrohodněji byly občanům tehdejšího Československa prezentovány rejdy nekalých duchů, pocházejících z kapitalistické ciziny. Na ty se nemusely stát fronty před prodejnami elektro, tak jako na obyčejné chladničky. Stačilo kouknout do tehdejších novin. Později se zlověstní duchové v již odpolitizované podobě přestěhovali do bulvárních tiskovin. O jejich skutečné existenci se dalo pochybovat. Ale báli se jich všichni.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.