Úvod k problematice megalitické kultury
Megality, senzibilita, petroterapie.
Megality nejsou jen „velké kameny“.
Prehistorické kamenné stavby vybudované z obřích mnohatunových kvádrů lze považovat jen za jeden z atributů celého komplexu megalitické kultury. Označení pravěkého období, v němž docházelo ke vztyčování kamenných konstrukcí výrazem „megalitická kultura“ byl sice oficiálně z vědecké terminologie vyškrtnut, doposud se jej ale nepodařilo uspokojivě, ale především vědecky exaktně nahradit. Výrazy jako „megalitická společenství“, „objekty megalitického období“, „pravěká megalitická aktivita“ a podobně konstruovaná slovní spojení užívaná v odborných statích, nevystihují komplexnost a především význam období budování megalitů jako zásadní fáze prehistorického vývoje společnosti.
celosvětově proslavená pravěká megalitická stavba Stonehenge
Můžeme říci, že v kontextu s dalšími archeologicky doloženými aktivitami lidí, představuje megalitické období prehistorie rozhodující fázi, během níž vývoj člověka vlivem doposud né zcela uspokojivě objasněných akceleračních vlivů nabral neobvyklé tempo. Vždyť doposud evoluce po statisíce let formovala člověka od primáta typu homo habilis až po neandrtálce jen velmi pozvolna. Náhle, během dvou až tří tisíc let pravěký svět udivuje společenskými jevy, vyvolávajícími asomnii nejednoho univerzitního profesora. Může za tento vývojový skok skutečně jen všemohoucí a všudypřítomný bůh? Či snad vědecky deklarovaná darwinovská evoluce? Nebo jiný, současnou vědou zavrhovaný nadcivilizační faktor?
Megality a první zemědělci.
Vědecká obec doposud nesjednotila svůj názor, kdy začaly být budovány první megalitické stavby. Ještě před několika lety věda stanovila startovací čáru megalitického období na začátek eneolitu, tedy pozdní doby kamenné. Kalibrace radiokarbonové metody využitím izotopu C14 korigovala původní výsledky a posunula dobu vzniku megalitů o dva tisíce let hlouběji do minulosti až na období evropského neolitu, tedy mladší doby kamenné, se začátkem někdy v 6. tisíciletí př. Kr.. Čím hlouběji megality zasahují do prehistorie, tím vyvolávají hlubší vrásky na čelech vědců.
menhir v Locmariaqueru v Bretani (délka 22m , hmotnost 320 tun)
Opět je věda postavena před problém, co bylo dřív. Zda slepice nebo vejce. Impozantní megalitické stavby nemohly vznikat bez účasti velkého množství pracovních sil. Jen pro transport Velkého menhiru v Locmariaqueru v Bretani o délce 22 metrů a hmotnosti 320 tun je střízlivě odhadována potřeba nejméně tisícovky zdatných mužů. Na jeho vztyčení, o jehož reálnosti dokonce věda pochybuje, by bylo zapotřebí vysoce výkonných pralidí ve vrcholné fyzické kondici současných trénovaných sportovců. O jejich předácích, nadaných navíc nevšedním organizačním talentem nemluvě. A to uvažujeme jen o megalitických tahounech a stavitelích. A co jistě početná parta lamačů kamene, dřevorubců pro přípravu dřevěných přepravních prvků a dělníků upravujících přepravní trasu? Odkud se náhle vzala schopnost pravěké, údajně primitivní společnosti zajišťovat životní potřeby tak početné armády jejich neproduktivních příslušníků? Tisícihlavých zástupů těžce pracujících lidí, vyžadující neustálý, plynulý a spolehlivý přísun vysoce kalorických a nutričně plnohodnotných potravin, výrobu kvalitních oděvů, neméně kvalitního nářadí a nástrojů. Vyžadující péči o rodinné příslušníky, především o ženy a děti.
Reprodukce a výchova dalších generací megalitických tahounů přece musela představovat jednu z priorit tehdejšího pravěkého světa. Kde se v mladší obě kamenné, krátce po odeznění následků doby ledové, vzalo tak husté zalidnění? A to dokonce v tak pro zemědělství nepříznivých oblastech, jakými se nám dnes jeví pobřeží Atlantiku.
Co tedy bylo dřív? Davy pravěkých dříčů, soustředěných na nevelkém a celkem nehostinném území, kteří se mrknutím oka domluvili, plivli si do dlaní a začali z nám neznámých příčin tahat a vztyčovat neskutečně velké kameny? Nebo centra megalitické nadcivilizace, která kolem sebe soustředila početnou komunitu pravěké domorodé společnosti? Nejen za účelem vybudování stavebně a technologicky významných objektů, ale i se snahou o pozvednutí celkové úrovně tehdejšího domorodého okruhu obyvatel? Snahou o celkový vývojový vzestup živočišného druhu Homo sapiens na vyšší úroveň? Na intelektuální i praktickou úroveň lépe využitelných pozemských bytostí? Nevysloužila si tato nadcivilizační, kulturně a technologicky mnohem vyspělejší a ve své prehistorické době vůdčí nobilita u domorodých obyvatel název „bohové“?
Vědecky posvěceným klíčem k řešení rozporuplnosti megalitické kultury je nástup plně rozvinutého neolitického zemědělství. Podle některých vážně míněných a odborně publikovaných názorů zemědělská produkce té doby vzrostla natolik, že vznikaly obtížně rozdělitelné přebytky. Ty bylo třeba nějak kolektivně uplatnit. A tak se přistoupilo k budování megalitických staveb. Natolik všestranně náročných, aby pravěká rodová aristokracie nemusela řešit problémy s nadprodukcí a nadvýrobkem. Pravěký předobraz dnešních centrálně plánovaných a uměle živených obecně prospěšných projektů. Že takové vysvětlení účelu, či spíše bezúčelnosti pravěkého tahání kamenů připomíná teze marxistické ekonomie, řešící východiska krizí z nadvýroby? Zcela správně. Teze tohoto typu vznikly v hlavách vědeckých kapacit poplatných své době jako analogie současných, s pravěkem jen těžko srovnatelných ekonomických podmínek.
Pravěké zemědělství a megality opravdu představují spojené nádoby. Bez náležitých nutričních zdrojů nebylo možné realizovat nikdy nic a to v žádné době, natož budování náročných prehistorických megalitických projektů. Představa zpustlých, vychrtlých až kachektických ubožáků, táhnoucích s vypoulenýma očima a skelným výrazem z posledních sil na zpuchřelých lýkových provazech pravěkou divočinou megalitický kámen, zůstává jen výplodem umělecké fantazie tvůrce obrazu na stěně carnackého muzea v Bretani.
kamenné řady v Carnaku [Bretaň]
V dobách budovatelů megalitických staveb Středomoří a na pobřeží Atlantiku nejen že již pobíhala po travnatých pláních dnešní Sahary početná stáda pastevně chovaného dobytka, ale organizovaně fungovala střediska na zpracování potravin a jejich účelnou distribuci do megaliticky aktivních oblastí. Jako příklad podobných středisek středomořské megalitické kultury může sloužit prehistorická Malta. Právě na pozůstatcích megalitických chrámů Maltského souostroví můžeme demonstrovat existenci nepochybného a všestranného nadcivilizačního vlivu. Podobných center v oblastech Středomoří a podél atlantského pobřeží Evropy můžeme vysledovat víc. Střed a východ Evropy je na tom hůř, ale i do těchto oblastí zasáhla megalitická nadcivilizační vlna a zanechala zde pozůstatky megalitického období.
České megality v existenční nejistotě.
Česká kotlina je v tomto směru výjimečná.
Nikde jinde ve střední Evropě nenajdeme tak vysokou koncentraci megalitických lokalit, jako právě na českém území.
menhir u Drahomyšle
Konstatování této skutečnosti příkře kontrastuje s názory naší odborné veřejnosti. Příčinou kritického postoje našich odborníků k českým megalitům je hned několik:
– Malý počet dochovaných a skutečně prokazatelných megalitických objektů. V současné době byl na vědeckou milost vzat jen kamenný Pastýř u Klobuk na Kladensku. Ostatní deklarované prehistorické kamenné artefakty České republiky jsou shledány jako vědecky sporné a tudíž pro vědu bezcenné.
– Česká vědecká obec nebere v úvahu intenzitu a výjimečnou hustotu kontinuálního osídlení českých a moravských oblastí a to již od paleolitu, při němž docházelo k částečné i k totální likvidaci stavebních objektů předchozích sídelních kultur. Především z ideologických a náboženských důvodů. Nejdramatičtěji se v tomto směru zapsalo období christianizace našich zemí v minulém tisíciletí. Ale i celkem nedávné kolektivizační úsilí našeho venkova. Kamenné megalitické artefakty byly záměrně odstraněny jako nevýznamné, překážející, nebo doslova ideově škodlivé. V řadě případů následovalo jejich druhotné, ale již jen čistě stavební využití. Megalitická hornina tak spočívá v základech velké části našich církevních staveb. Odstraněním kamenných megalitických prvků zmizely z povrchu země i megalitické lokality. Zdánlivě tedy není co zkoumat. Ovšem pouze zdánlivě.
– Obtížné datování kamenných archeologických artefaktů. Stáří kamenných objektů lze pouze odhadovat podle okolních nálezů. A to je v řadě případů odborně zavádějící. Organické látky datovatelné metodou využívající izotop C14, keramika či pylové nánosy v základových vrstvách, mohou pocházet z mnohem mladších období. Mladší časové odhady jsou pak pro kriticky konstruované vědecké závěry rozhodující.
– Neochota vědecké obce cokoliv revidovat na ortodoxních vědeckých názorech a teoriích. Odborný konzervatizmus ustálil pohled na prehistorický vývoj oblasti České kotliny na úrovni, odpovídající bohatým pravěkým archeologickým nálezům této oblasti. Vznikla nesporně vynikající česká škola archeologie pravěku. Tím hůře pro české megality. Akceptováním jejich specifik a nesnadnou interpretací jejich významu by byly závěry a dogmata české archeologie vážně ohroženy. Proto jsou české megality raději vědeckými kruhy tabuizovány.
menhir „kamenný pastýř“ u Klobuk (Slaný)
Důsledkem současného odborného názoru na české megality je velmi rychlý úbytek těch nemnoha pozůstatků prehistorických kamenných artefaktů, které donedávna zdobily českou krajinu. Soustavné zdůrazňování jejich bezcennosti, nebo v lepším případě ignorance ze strany některých našich významných popularizátorů archeologie, výrazně podpořilo postupnou likvidaci českých megalitických památek jako objektů, které si pro svou bezvýznamnost nezasluhují ochranu tohoto státu. Česká společnost tak přichází o své významné kulturní hodnoty paradoxně přispěním těch odborných pracovišť, které by měly zdůrazňovat význam českých pravěkých lokalit a zajišťovat jejich ochranu. Prehistorický odkaz megalitické kultury mizí v nenávratnu. Proto je potřebné význam pozůstatků pravěkých kamenných objektů na českém a moravském území neustále připomínat.