Evropský geofond

6) Jak to skutečně mohlo být s mentální převahou kromaňonců nad neandertálci?

Názory oficiální vědy na pravěký vývoj společnosti v evropském prostoru v průběhu středního a mladšího paleolitu, zejména v období posledního zalednění, se formovaly od prvních archeologických nálezů v 19. století a v řadě problémů nejsou dodnes definitivní. Teprve docela nedávno v roce 2011 byl získán nesporný vědecký důkaz o doposud netušených loveckých aktivitách klasických neandertálců vrcholné doby ledové. U obce Changis-Sur-Marne nedaleko Paříže byly objeveny kosterní pozůstatky mamuta, žijícího zde před 50 až 200 tisíci lety. Poblíž kostry nalezli archeologové dva kusy pazourkových nožů. Vedoucí archeologického týmu dr. Gregory Bayle situaci komentoval: „Nalezenými pazourky bylo zvíře rozporcováno“. Pazourkové nástroje pocházely nejspíš z období mousterienu, tedy z doby, kdy byla Evropa obývána výhradně člověkem neandertálským. Tedy i zdejší mamut musel být uloven ještě neandertálci, o kterých doposud vědci soudili, že podobných výkonů nemohli být schopni. Především proto, že lov takto velkých zvířat byl vždy kolektivní záležitostí. Věda doposud zastávala názor, že neandertálští lovci nebyli na takové úrovni myšlení, aby byli schopni zorganizovat úspěšný kolektivní lov, třeba na mamuty.

Již dřívější nálezy archeologů dokazovaly u neandertálského obyvatelstva Evropy vysokou úroveň myšlení, duševní způsobilosti a představ. Zarážející byly nálezy pohřebních rituálů, svědčících o neandertálských představách záhrobí. Své mrtvé vybavovali na posmrtný život obřadními předměty, obvykle kamennými nástroji, různými ozdobami, třeba z mořských škeblí. K zemřelým přikládal květiny, o čemž svědčí nález pylových zrn v pravěkých hrobech. Rituální barvou smrti byla pro neandertálce okrová žluť.

Neandertálská společenství nesporně disponovala nejen možností rozumně řešit praktické životní situace, ale disponovala i jistou úrovní duchovní imaginace. Podobné schopnosti abstraktního myšlení byly doposud neandertálcům vědou upírány. Zcela záměrně a nevědecky. Vždyť důkazů pro náležitou rozumovou úroveň tohoto pravěkého etnika se našlo docela dost. Nicméně termín „neandertálec“ je doposud vnímám jako synonymum něčeho zoufale primitivního, odsouzeného apriorně k zániku.

Důvod tohoto tendenčního postoje vědy byl od začátku účelový: Učinit z neandertálského osídlení Evropy paleoantropologický kontrast v sociokulturní a technologické úrovni, který by jednoznačně zdůraznil význam africké imigrační vlny, osidlující pravěkou Evropu před 30 až 40 tisíci lety. Nástup evolučního procesu Homo sapiens sapiens, tedy člověka moderního, započal dle současných vědeckých závěrů až příchodem afrických vyspělých civilizací a existencí evropských kromaňonců. Co bylo v Evropě předtím, může být vědecky chápáno jen jako vývojově bizarní hominoidní pravěký kolorit.

Existence evropského neandertálce, trvající bezmála 150 tisíc let, je označována jako „slepá větev vývoje lidstva“. Je možné tak dlouho se vyvíjející a existující civilizaci kdekoliv na světě označovat jako slepou vývojovou tendenci?  Primitivní vývojový stupeň, bez jakékoliv další kulturní návaznosti

Ten pravý nástup inteligentního osídlení Evropy nastal až před 30 tisíci lety s moderními lidmi zvanými „kromaňonci“. Našimi přímými předchůdci. Bude tento vývoj nás moderních lidí zdárně a kontinuálně pokračovat dalších 120 tisíc let? V Evropě? Aby se trvání naší civilizace vyrovnalo délce existence evropských neandertálců?

7) Jaký byl vývoj vztahů neandertálských a kromaňonských obyvatel pravěké Evropy? Jaký charakter mělo jejich vzájemné soužití? Bylo vůbec možné?

Soužití domácích evropských neandertálských obyvatel s nově příchozími africkými etniky se v  počátcích zdá být nesporně dobrý. Archeologie přinesla spoustu důkazů o vzájemné tolerantní koexistenci obou společenstev. Musíme si uvědomit relativně řídké osídlení tehdejšího kontinentu. Proto i možností vzájemných kontaktů a potravní i teritoriální konkurence nebylo mnoho a vzájemná intolerance nemohla představovat problém. Nálezy ohlodaných lidských kostí sice prokázaly kanibalismus. Ale nebylo to tak, jak často ukazují některé dramaticky laděné dokumentární rekonstrukce, že by neandertálci posloužili kromaňoncům jako lovná zvěř. Neandertálci a kromaňonci žili na evropském kontinentě vedle sebe a to nejméně několik tisíciletí. Archeologové odhadují koexistenci obou pravěkých lidských vývojových forem evropského mladopaleolitického teritoria až na 10 či dokonce 15 tisíc let. Žili tedy hodně dlouhou dobu vedle sebe jako ustálená etnika. Jde o to jak.

Otázku zodpovídají nálezy v jeskyních v lokalitách Roc de Combe a le Plage ve Francii a El Pendo ve Španělsku. Archeologové v kulturních vrstvách objevili důkazy pro pravěké „sendvičové osídlení“. Jeskyně střídavě využívali k obydlí neandertálci a střídavě i kromaňonci. Paleoantropologové dr. Brad Gravina a dr. Paul Mellars z Cambridžské univerzity bezpečně identifikovali střídání jeskynních vrstev, dokazující střídavé osídlení chetlperronienského, tedy neandertálského a aurignacienského, tedy sapientních charakteru. Různorodá etnika se v těchto obydlích vystřídala několikrát. A to v rozmezí období před 40 až 34 tisíci lety. Což odpovídá době, kdy docházelo k postupnému zalidňování Evropy z jižních směrů. Zajímavé je zjištění, že pozdněneandertálské komunity využívali prostory jeskyní vždy v teplejších klimatických periodách. Pokud lze v podmínkách mírného oceánského klimatu Francie a Španělska vůbec hovořit. Chladné prostředí jeskynních prostor se mohlo stát víc vyhovující, než drnový příbytek na žhavém slunci.

Značná pozornost vědeckého světa se soustředila na průkaz možnosti vzájemného křížení neandertálského evropského etnika s kromaňonci.

 Dlouho setrvávaly v platnosti jednoznačně negativní závěry paleoantropoložky dr.Kateriny Harvatiové z univerzity v New Yorku. Její výzkumy neprokázaly identickou DNA u moderních lidí se vzorky mitochondriální DNA neandertálců. S ohledem na obtížnost získat použitelné vzorky k analýze a nedokonalost metod poloviny minulého století, nebylo možné jiný výsledek laboratorních analýz očekávat.

Obrat v názorech nastal až koncem devadesát let minulého století, kdy v roce 1998 stavební stroje odkryly nevelkou jeskyni nedaleko pobřeží u portugalského městečka Blagariew v oblasti Lagar Velvne. Lisabonský archeolog a antropolog profesor Erik Trinkaus identifikoval v jeskyni pozůstatky asi čtyřletého dítěte, které vykazovalo smíšené znaky neandertálského a kromaňonského charakteru. Nález z období 24,5 tisíc let př. Kr. byl vědecky hodnocen jako možný výsledek hybridizace obou etnik pravěkých obyvatel.

Jednoznačné vědecké potvrzení křížení klasických neandertálců se sapientními obyvateli Evropy přinesla až analýza DNA, provedená u nalezených ostatků neandertálského člověka z chorvatské jeskyně Vindia. V roce 2011 potvrdila existenci pravěkých hybridů analýza vzorků kostí vedená pod nálezovým číslem V 80, provedená v ústavu Maxe Plancka v Lipsku německým genetikem dr. Johanesem Krause a to ve spolupráci s dr. Johnem Hauksem z univerzity v americkém Connecticutu. Z celkového počtu 60 miliard písmen šroubovice DNA neandertálského člověka se podařilo rozluštit 3 miliardy. Z toho 4% genů vědci určili jako společné s moderním člověkem. Zvláštní význam je přikládán nálezu genu Fox P2, umístěném na 7. chromozomu, který je odpovědný za funkci centra lidské řeči.

Problém možného pravěkého křížení neandertálců a kromaňonců uvádí na pravou míru britský badatel dr. Bryan Sykes: „Jako genetik si nedokážu představit, že by třeba kvůli nějakému společenskému tabu, nedošlo mezi nimi ke styku. Vzešlé potomstvo ale nejspíše nebylo schopné života či reprodukce.“

8) Lze charakterizovat faktory úspěšnosti pravěké převahy v soutěži o ovládnutí evropského teritoria kromaňonci?

Teorií, proč nakonec moderní člověk ovládl Evropu a neandertálce jako původního Evropana odsoudil k zániku, je mnoho. Jistě se ale nejednalo jen o jedinou příčinu vyhynutí neandertálské linie. Evoluce je vždy poháněna souhrnem příčin a následků. Anebo také účelovým zásahem, který zasáhne do evolučního vývoje jako akcelerační faktor. Takové jednorázové a snad i účelové urychlení přírodního procesu vývoje věda nerada akceptuje. Když darwinismus, tak darwinismus. Když to zrovna není sopka nebo meteorit. Vše ostatní je možno považovat za kreacionalismus a tedy něco co do vědeckého myšlení nepatří.

Co ale věda vyzkoumala, to platí. Jedině to může mít svoji racionální, i když pomíjivou hodnotu. Sama věda připouští vývoj poznání. Od větší nepravdy k té menší. Která nepravda je která, se zatím neví. Současné oficiální názory je možné konfrontovat, jejich oprava je ale nepřípustná:

–   Neandertálec byl hloupější. Nebyl. Při snížené mentální způsobilosti by nemohl v zaledněné Evropě existovat a to celých 150 tisíc let. A to v posledních nejméně 10 tisících letech v koexistenci s člověkem moderním.

–   Neandertálec nebyl dostatečně manuálně zručný. Nebyl. Vyráběl stejně účinné kamenné nástroje a zbraně. Také výroba ozdob z přírodních materiálů dokazuje jeho zručnost.

–   Neandertálec neměl vyvinuto abstraktní myšlení. Do určité míry opravdu neměl. Jeho výtvarný projev je dosti chudý a teprve člověk moderní byl schopen umělecky vyjádřit okolní realitu kresbou i plastikou. Pohřební rituály ale dokazují, že neandertálci měli svou představu o duchovním životě a záhrobí.

–   Neandertálec si nebyl schopen osvojit nové progresivní technologie. Naopak. Je logické, že africká etnika, imigrující z teplého klimatu středomoří do ledové střední Evropy nebyly ve své původní domovině věnovat tolik pozornosti a úsilí k opracování přírodních materiálů, které ji v drsném počasí doby ledové umožnily přežít. Museli se tedy mnoha věcem přiučit od domácích aklimatizovaných neandertálských domorodců. Neandertálec musel být dokonalým mistrem v opracovávání kůží. Ovládal metody konzervování potravin. Uměl rozdělat a využívat oheň. Využívat mráz ke konzervaci potravin. Pohybovat se ve sněhu. A byl nucen si zateplovat příbytky přírodními materiály.

–   Neandertálec nebyl schopen lovit kolektivně. Jistě že byl. A nebýt pana Štorcha, mohl nosit hrdý titul „lovec mamutů“, jaký neprávem vědci minulého století přisoudili až modernímu člověku. Problémem mousterienu bylo sehnat tolik neandertálců, aby mamuta udolali. O to více bylo nutno dobře organizovat málo početnou loveckou skupinu, aby lov skončil úspěšně pro neandertálce a nikoliv pro mamuta.

–   Neandertálec neměl dostatečnou vyjadřovací schopnost. Neměl. Protože u něj bylo jiné anatomické utváření hlasivek. Hlasivky byly posazeny v hrtanu mnohem níž, než u moderního člověka. U neandertálce tedy nebylo možno do artikulace zapojit rezonanci čelistních a čelních dutin, elasticitu měkkého patra a jazyk. Proto měl problémy s artikulací. Vydával jen modifikované zvuky, které literatura charakterizuje jako neartikulované skřeky. Realita doby. Proto exaktní vyjadřováním muselo neandertálcům činit problémy. To se jistě projevilo v komunikaci a organizaci všech jeho činností. Lovu, boje, práce. O to větší snahu a také dokonalost musel vynaložit k neverbální komunikací. Nevýhoda spočívala především v mezigeneračním ústním předávání zkušeností. V tom směru neandertálská komunita byla ve značné nevýhodě, oproti kromaňoncům.

–   Neandertálec trpěl geneticky sníženou odolností v důsledku vrozené měkčí konstituce a vyšší incidenci geneticky sdílených vrozených vad. Ano, a příčina byla jednoduchá. Nedostatečný okruh geneticky vzdálených partnerů. Úzké příbuzenské křížení se stalo příčinou vrozených vad, malformací a geneticky podmíněných degenerativních znaků u novorozenců. Tím se také snižovala přežitelnost narozených dětí. Dospělosti se dožíval každý desátý. A to ještě pokud nepodlehl přímým negativním vlivům prostředí.

–   Neandertálci vyhynuly následkem přirozeného úbytku populace. Vypadá to tak. Na jedné straně nízká natalita a vysoká úmrtnost před dosažením dospělosti. Na druhé straně krátkověkost. Průměrná délka věku neandertálce se uvádí 30 let. Četnost populace se zákonitost musela snižovat současně se zmenšováním teritoria, potřebného k přežití. Skutečnost pravěké reality v Evropě před 25 až 30 tisíci lety jednoznačně svědčila ve prospěch člověka kromaňonského. Rychle se množil. Plodil zdravé silné potomky geneticky silné konstituce, jako výsledek nepříbuzné a silně heterogenní hybridizace. Moderní člověk rychle zalidňoval Evropu. A to i navzdory nepříznivému klimatu vrcholící evropské doby ledové. Brzy se mělo vše změnit. Konec poslední doby ledové se blížil.

9) Výsledek evoluce, nebo účelová akcelerace vývoje úrovně zalidnění Evropy?

To je otázka. Proč bylo třeba na evropském kontinentě vytvořit co nejrychleji zdravou, silnou, inteligentní a hlavně početnou populaci? Můžeme tuto etapu pravěkého vývoje evropského osídlení považovat za výsledek přirozeného evolučního vývoje? Nebo účelový zásah někoho tam nahoře? Současní ortodoxní křesťané a jiní věřící mají jasno. Bůh tomu tak chtěl. Bůh, nebo bohové? Současná věda se zdráhá řešit tento problém jinak, než striktně exaktně. Co se nedá vykopat, změřit, zvážit, analyzovat, chronologicky a systematicky zařadit, to jako by neexistovalo.

Původní obyvatelé Evropy, neandertálci, po více než 150 tisíc let trvajícím evolučním procesu vyčerpali svůj genetický potenciál. Populačně slábli a konstitučně chátrali. Věnovat další úsilí k jejich regeneraci nebylo efektivní. Zvláště, že hned za rohem Evropy, na afrických pláních se optimální enviromentální podmínky postaraly o rychlý vývoj vyspělejší civilizace. Vyspělých, fyzicky i duševně zdatných sapientů. Tedy geneticky optimálního potenciálu ke znovuzalidnění Evropy.

Přírodní proces evoluce, bůh nebo bohové? Přírodou korigovaná náhoda, nebo prvoplánový záměr? V každém případě druhý pokus, o kterém víme, jak na evropském kontinentu dosáhnout náležitou kvalitu osídlení. Bude někdy v budoucnu následovat i třetí pokus?

10) Představovala transformace demografické situace mladopaleolitické Evropy zásadní předpoklad dalšího evolučního vývoje?

Určitě ne. Evoluce mohla klidně pozvolně plynout dál. Evropští klasičtí neandertálci mohli klidně samovolně vyhynout vlivem svých přirozených problémů a evropský kontinent se mohl na čas vylidnit. Pak se mohlo odněkud objevit další primitivní etnikum a vývoj hominidů v sapienty by pokračoval pozvolně a zákonitě evolučně ke spokojenosti Pánaboha nebo samotného Darwina. Kdo potřeboval přisunout do evropského prostoru již hotové a vysoce všestranně vyvinuté sapienty? A proč?

Znovu si musíme uvědomit, že původní africká migrující etnika nepředstavovala homogenní a geneticky uniformní evropské obyvatelstvo. To se teprve v podmínkách doby ledové muselo na půdě Evropy vytvořit. A to chtělo nějaký čas. Zdá se, že těch 20 tisíc let, které ještě zbývaly do konce poslední evropské doby ledové, bylo tak akorát. Z původně různorodých etnik vznikl postupným křížením sapientní hybrid s ustáleným genofondem. Sice nijak geniální, ale inteligentní. Žádný supersvalovec, ale fyzicky zdatný. S přiměřenou rezistencí ke klimatickým vlivům a běžným chorobám té doby. S dobru konstitucí a uspokojivou reprodukcí.

K jakým účelům tento evropský sapientní hybrid, současnou vědou nazývaný „kromaňonec“, mohl být vyšší autoritou (přírodní zákonitosti, božstva, nadcivilizační vlivy) využíván?

O jeho uplatnění na pravěkém evropském kontinentu není pochyb. Zejména:

–                     K zalidnění evropského kontinentu a to i v drsných klimatických podmínkách doby ledové. Přírodní evoluční zákony právě v takových podmínkách částečně selektují konstitučně vhodné živočišní druhy, tedy i linie hominidů, na schopné či neschopné adaptace. Živočichové, kteří prošli přírodním výběrem a adaptují se na prostředí, tedy i sapientní linie pravěkých lidí, jsou schopné úspěšné reprodukce. Kromaňonci, vzešlí úspěšnou hybridizací z původně migrujících afrických etnik, postupně vyplnili a ovládli evropské teritorium. Majoritně nahradili řídnoucí neandertálské obyvatele Evropy.

V období mladšího paleolitu, tedy někdy před 30 tisíci lety, došlo k prvnímu nám známému procesu evropské integrace. Kdy se ale paradoxně původní obyvatelé Evropy byli nuceni integrovat do vznikající většinové společnosti afrických imigrantů.

–                      K postupné kultivaci přírodního evropského prostoru. Změnou divokého prostředí pravěké Evropy na kulturní, především zemědělskou krajinu, byly vytvořeny podmínky pro další akceleraci přirozené evoluce živočišného druhu Homo sapiens sapiens až po dnešního moderního člověka na prahu kosmického věku lidstva.

–                     K rozšíření abstraktních představ o vyšších autoritách, zasahujících do životů lidí. Dnes těmto představám říkáme „náboženství, víra, religiozita atd.“

U původních evropských neandertálců se sice také setkáváme s ideovou abstrakcí, prokazatelně vyjádřenou v pohřebních rituálech, ale její míra a její původ v animizmu je dodnes předmětem vědeckých sporů. Teprve sapientní etnika přinesla z afrického prostředí první konkrétní božstvo – Bohyni plodnosti. Nikoliv jako přírodní personifikaci, ale jako reflexi na nějakou konkrétní přímou zkušenost. Získanou přímým kontaktem s vyšší autoritou, nejspíš kosmického charakteru. Svědčí o tom nejstarší pravěké výtvarné ztvárnění tohoto božstva s atributy hvězdné oblohy na straně jedné a pozemskou podobou na straně druhé. Teprve vytrácením povědomí konkrétního kontaktu s božskou autoritou se lidé opět vracejí k přírodním božstvům. Třeba v podobě pozdější neolitické Bohyni Matky Země. A dalším božstvům, vázaným na přírodní úkazy, prostředí či geografické objekty.

–           Ke konkrétním činnostem, pro něž doposud nemáme uspokojivá vysvětlení. Můžeme jen spekulovat o koexistenci paleolitických obyvatel planety Země, s vyšší – nadcivilizační autoritou. Příkladem jsou četné pozůstatky zdánlivě iracionálně budovaných pravěkých objektů, jejichž účel věda sice vysvětluje jako „kultovní“, ale z řad samotných současných vědeckých autorit je zřejmé, že tento termín je jen zástupný a do budoucna vědecky neudržitelný.

Paleolitická evropská integrace, probíhající v mladším paleolitu, kdy ve zhruba 10 tisíc let trvajícím procesu vývoje nové civilizační vlny vzešlé z afrických migrantů, během něhož původní Evropané klasičtí neandertálci z evropského teritoria zcela vymizeli, předznamenala před 30 tisíci lety nástup nové vývojové linie člověka. Hominida sapientní úrovně, označované jako člověk moderní – Homo sapiens sapiens. Vývoj evropské civilizace, nastartovaný africkou pravěkou imigrací do Evropy, je dnes hodnocen jednoznačně jako progresivní. A to i přes současný devastační dopad výsledků tohoto vývoje moderního člověka na planetu Zemi. Vývoje, označovaného jako lidský pokrok. Vývoje se zcela zjevnými sebezničujícími tendencemi. Vývoje, nastartovaného před 30 tisíci lety a končícího ekologickou a enviromentální krizí současnosti.

Nemohla by další imigrační vlna z afrického kontinentu do evropského teritoria, nepochybně v současné době označovaná jako regresivní, evolučně zvrátit překotný a sebezničující vývoj lidstva? Přibrzdit, zastavit nebo zcela obrátit sebezničující vývoj současné evropské populace? Uvrhnout Evropu a celý svět zpět do minulosti? Zbavit svět všech technických vymožeností a ambicí? Udělat ze současného lidstva opět tlupy primitivů, zápasících o holou existenci? Ale na čistém povětří, pod modrou oblohou, na březích průzračně čistých vod a v podmínkách neposkvrněné panenské přírody. Bez možnosti masivně škodit přírodnímu prostředí? A odvrátit zkázu planety Země? Alespoň zatím, než se objeví další Homo sapiens sapiens sapiens.

2015/10  Pavel Kroupa