Přeštice a Dientzenhofer

Kapitola 2:

Návštěva anglického Stonehenge patří tradičně k turistickým výpravám na Britské ostrovy. Také turisté z čerstvě vzniklé České republiky nemohli být výjimkou. K tomuto kultovnímu megalitickému monumentu dorazili všichni natěšeni, co o legendárních kamenech zjistí senzibil pan Majer. Výsledkem se stalo všeobecné zklamání. Přístup turistů byl omezen jen na vzdálený okruh kolem kamenné sestavy. Ohrazení nízkým plotem a bdělý dohled strážců posunul zástup návštěvníků na vzdálenost dvaceti metrů od vlastní kamenné stavby. Blíž se nesmělo. A tak všichni obšlapovali Stonehenge v povolené vzdálenosti. Psychotronická exhibice přímo u mohutných kamenných bloků na Salisburské planině se nekonala. Také doktor Drozda s inženýrem Majerem nemohli porušit zdejší turistický obyčej. Obcházeli kamennou stavbu Stonehenge a fotografovali mohutné trility a sarseny, po kterých posedávali krákající havrani a vytvářeli typický kolorit této grandiózní pravěké kamenné stavby. Senzibil Majer nicméně rozbalil svůj elektrikářský drát, že to zkusí jen tak, když už má nafoceno. Procházel mezi zástupem turistů v předpažení se svou virgulí a snažil se soustředit na své pocity. Přihlížejícího Drozdu nijak neudivilo, že se po chvíli virgule v rukou Majera prudce vymrštila vzhůru a s hlasitým plácnutím do baloňáku ohlásila nějaký pozitivní výsledek. Inženýr Majer si trochu poodstoupil a zkusil to znovu. Zase prudká reakce virgule, provázená hlasitým plácnutím do svrchního oděvu senzibila. „Vede tady linie“, komentoval své proutkaření Majer. „A dosti silná. Prochází těmi kameny“. Drozda se snažil odhadnout směr zjištěné anomálie. Mohlo to být tak nějak od severovýchodu na jihozápad. Tenkrát ještě nevěděl, že tuto linii již před půlstoletím přesně zaměřili angličtí geodeti, vyměřující trasy místních komunikací. Mnohem později Brázda nalistoval v publikaci Alfreda Wotkinse z roku 1923 nákres kruhového objektu Stonehenge, kde tato línie byla zakreslena. Přesně tak, jak ji svou virgulí po půlstoletí potvrdil český inženýr pan Majer. Proutkaření je prastará metoda, využívající subjektivní senzibilní schopnosti lidí. Nejen k hledání vody. Interakce biopole člověka a jiného silového pole se projeví u subjektu proutkaře naprosto individuálním způsobem. U někoho silněji, u jiného slaběji, ale vždy se projeví. Dnes již nemůžeme říci, co svými proutky hledali lidé, vyobrazení na petroglyfech, objevených archeology ve skalách pohoří Ta-Silli v srdci dnes nehostinné vyprahlé Sahary, asi vodu. Ta na Sahaře chyběla vždycky. V mladší době kamenné však na tomto místě kypěl život. Zelené pláně, jezera, hory porostlé bujnými lesy. Pravěcí proutkaři tak měli co hledat. Třeba to byly zrovna geofyzikálně objektivně stanovitelné línie, probíhající krajinou. Anomálie hluboko pod zemí, vytvořené přírodou. Ložiska nerostů, hluboké pukliny zemské kůry, nebo jen podpovrchové vodní proudy. Sahara začala vysychat. Vody ubývalo a bylo třeba ji hledat. Jak jinak než virgulí. Tak, jak je to vyobrazeno na nejstarším petroglyfickém portrétu pravěkého afrického proutkaře. Lesy kolem městečka Staňkov v západních Čechách zakrývají stopy středověkého dolování. Zemní prolákliny, strže, propadliny a vysypávky vytěžené hlušiny. Terénní zvláštnosti této krajiny, kde se v minulosti těžilo stříbro, měď, železo, olovo, cín a jiné rudy, zaujaly plzeňského proutkaře a senzibila Františka Veltrubského. Pomocí virgule hledal vchody do podzemí. Těžba rud ale na většině zdejších míst probíhala z povrchu. Proto ty hluboké jámy. Jen výjimečně byla důlní díla situována podpovrchově a takové nálezy, učiněné virgulí, bylo třeba ověřit. Přesněji vyjádřeno, prostě vykopat vchody do důlních chodeb. Pan Veltrubský byl již starší člověk, proto na hrubou manuální práci potřeboval někoho mladšího. A tak se svěřil doktoru Drozdovi. Tomu dobrodružné aktivity nebyly nikdy cizí. Trocha fyzické činnosti neuškodí, usoudil Drozda a chopil se lopaty a krumpáče. Na několika místech se skutečně podařilo na základě reakce virgule vykopat náznaky dávného důlního závalu. Výsledky tvrdé dřiny při kopání ale nebyly úměrné nalezeným pozůstatkům práce dávných horníků. Puchýře na rukou, způsobené nezvykem v zacházení s ručním nářadím, nemohla odčinit ani kuchařská dovednost manželky pana Veltrubského. Zásobovala oba sedřené manuály přemírou domácích pochutin a tak nevědomky založila nový směr externích potravinářských servisních aktivit. Vedle filmového cateringu vznikl i psychotronický catering. Pro spartánsky uvyklého Drozdu úžasná vymoženost. Geologické, přesněji vyjádřeno důlní archeologické proutkaření senzibila Veltrubského, ale přece jen přineslo jisté nečekané zjištění. V terénu české krajiny, aktivně využívaném ve středověku a snad již v pravěku, bylo možno virgulí zjistit přímé linie. Tak jak to Drozda měl možnost sledovat již v Anglii. Línie, které spojovaly některé výrazné terénní body v okolí. Liniové projevy neviditelných spojnic, zjevně pravěkého významu, si Drozda se senzibilem Veltrubským ověřili v lokalitě archeologicky tradované jako „objekty henge“ u Horního Metelska u Horšovského Týna na Domažlicku. Ale již bez cateringu paní Veltrubské. Také jí, jako každou ženskou, omrzelo zdlouhavé sledování evidentně nesmyslných hrátek dvou dospělých mužských, kterým říkali psychotronický průzkum. Škoda vynaložené energie. K tomu ještě načerpané z jejího celodenního poskakování kolem kuchyňského sporáku. Kdyby tak raději šli okopávat zahrádku. Přízemní praktický ženský pohled nic nezměnil na genialitě teoretických závěrů obou výzkumníků. Pomíjivost vypěstované zeleniny, kedluben, salátu a mrkve, nemůže vyvážit nadčasovost objevu liniových systémů českých pravěkých objektů. To musí uznat každá, i ta nejzatvrzelejší praktická manželka. Ta možná ano. S univerzitními vědeckými kapacitami to bude horší. Přesvědčit vědu o psychotronicky získaných poznatcích mohou jen objektivně uznatelná fakta. Pro amatéry zdánlivě neřešitelný úkol. Najít průkazné pozůstatky liniových megalitických objektů v české krajině se ukázalo jako mnohem snazší, než se původně zdálo. Najít ztracené klíče od baráku Drozdovi přišlo mnohem obtížněji řešitelný problém. Po obhlídce megaliticky nadějné lokality pod bezhlavou sochou svatého Vojtěcha u vesnice Zelené na Přešticku se ozvala místní kulturně aktivní osobnost paní Kokošková. Věděla přesně, co Drozda hledá. Megality, megality a zase megality. Čert vem klíče od baráku. Proto paní Kokošková nadšeně sdělovala, že stará paní Mašková z Oplotu u Přeštic má pro megalitického blouznivce Drozdu zajímavou informaci. A skutečně autentické svědectví staré paní stálo za to. „Můj otec, slyšel od svého otce, že na našem poli, kde se říká „Na Čeřenci“, stávaly v řadě tři velké kameny. Každý velký jako kráva. Protože překážely při obdělávání, v roce 1870 je nechali rozstřílet dynamitem. Kamení bylo použito při stavbě viaduktu, když se v Přešticích stavěla železniční trať.“ Přesné místo, kde hledat pozůstatky horniny zničených zbytků megalitické línie, nedokázala téměř devadesátiletá paní Mašková přesně popsat. Doktor Drozda se tedy vydal hledat nazdařbůh. Brzy poznal marnost svého snažení. Pole zvané „Na Čeřenci“ obnášelo rozlohu nejméně pěti hektarů. Typická situace, kterou může vyřešit jen moderní technika. Dostupné letecké snímky poskytly jednoznačnou nápovědu. Porostové příznaky někdejšího stanoviště hledaných kamenů však na archivních fotografiích nebyly ideální. Přece jen uběhla nějaká doba a agrotechnika se na povrchu pole postarala o setření výraznějších stop. Vizuální stopy změny charakteru podloží letecky zobrazené polní plochy, která ovlivnila vlhkost půdy a tedy i vzrůst osení, se však dala rozeznat. Ke hrubé orientaci to stačilo. Téměř dokonalé upřesnění polohy zničených menhirů přineslo paradoxně studium historických mapových podkladů. Na mapách, pořízených za období II. vojenského mapování někdy kolem roku 1850, tedy ještě v době, kdy kameny stály neporušené, v těch místech je na starých mapách zakreslen les. Srovnáním s leteckými snímky bylo patrné, že tehdejší historická lesní cesta se shoduje s její současnou polohou, i když v současnosti již probíhá mezi poli. Pro srovnání obou, tak časově rozdílných podkladů, naprosto ideální terénní vodítko. Obrovské menhiry, každý jako kráva, v době Františkova vojenského mapování v polovině 19. století musely jednoznačně stát na okraji tehdejšího lesa. Po vymýcení lesního porostu a přeměny na ornou půdu se náhle ocitli uprostřed obdělávaného pole. Překážely a tak musely pryč. Dynamit za nic nemže. I zde, nedaleko Oplotu na Přešticku způsobila zkázu posledních pozůstatků megalitických pravěkých památek lidská neznalost jejich významu. Jejich hodnoty, jako svědectví pradávného osídlení kraje. A také hodnot, uznávaných zemědělci na západ od České kotliny. Při návštěvě Bretaně si může každý všimnout menhirů, stojících osamoceně uprostřed obdělávaných polí. Proč je tam tamní zemědělci nechávají? Vždyť musí překážet. Dnešní zemědělská technika je sice výkonná, ale taky rozměrná a vyžaduje rovné, přímé polní plochy. Tedy bez překážek, kterým se stroje musí při práci vyhýbat. Důvodem přetrvávající úcty bretaňských rolníků k pravěkým, tisíce let starým vztyčeným kamenům je pradávná, již po mnoho pokolení tradovaná zkušenost, že stojící menhiry zúrodňují jejich pole. Byla získána empiricky někdy již před staletími. Dnešní vysvětlení vychází z teoretické představy, že dlouhé štíhlé kameny, zasazené do ornice představují jakési akupunkturní body naší planety Země. Umístěné na citlivých, přesně stanovených místech zemského povrchu. Zcela v analogii s akupunkturními body lidského těla. Výsledkem této podivné kamenné akupunktury je využití zemské energie, vyvěrající prostřednictvím menhirů na povrch. Tedy energie, která je užitečná pro zdárný vývoj okolní flory. Energie, která posiluje a urychluje růst pěstovaných zemědělských plodin. Důkazem, že to funguje, je praktická zkušenost rolníků Bretaně, hospodařících na polích nevalné kvality. V Polabí nebo na naší moravské Hané, v podmínkách úrodné černozemě podobná praxe by byla asi zbytečná. Vliv nějaké megalitické stimulace by se na těchto úrodných polích nijak výrazně neprojevil. Ale jsou kraje, kde jak je vidět, přivítají každý klásek navíc. Zdánlivě nevědecký, magickými praktikami zavánějící příklad stimulačního využití prehistorické horniny, má své racionální vysvětlení, hodné 21. století. Klíčem je geofyzika magnetických polí. Za základ teoretického vysvětlení může sloužit proces indukce zemského magnetismu se vznikem a šíření telurických proudů. Jak se v takto vzniklých elektromagnetických proudech, šířících se v podzemních strukturách, chová křemenná hornina? Často s vysokým obsahem železa. Jak je ovlivněno silové pole izolovaného horninového objektu? A do jaké vzdálenosti od geofyzikálně způsobilé horniny, podílející se na takovém procesu, mohou aktivně působit vektorově směřující elektromagnetické siločáry? Formující a zasahující do biofyzikálních procesů živé hmoty. Nejsou to právě ony projevy „pozitivní energie“, kterou deklarují senzibilně citlivé osoby? A které tak příznivě ovlivňují růstové procesy rostlin. Otázky pro vědecká pracoviště. Geofyzikové, zabývající se složitými procesy, probíhajícími na povrchu planety Země mohou najít odpovědi. Když budou hledat. Když se megality konečně vymaní z odborné vědecké izolace a stanou se realitou, hodnou zaslouženého kvalifikovaného zájmu. Než se tak stane, iniciativa zůstává na straně amatérů. Využít pro další postup badatelských aktivit senzibily nebo odborníky? Takové dilema dalšího přístupu k pozoruhodným pravěkým kamenům řešil Drozda. A rozhodla náhoda. Tak se stalo, že jednoho zářijového odpoledne stoupal po polní cestě do mírného svahu nad obcí Oplot u Přeštic doktor Drozda v doprovodu dlouhé hubené paní, třímající v ruce dlouhé hubené geologické kladívko. Nezbytnou geologickou rekvizitu. Geolog bez kladívka by byl jako orel bez křídel. Někdy se Drozdovi zdálo, že geologické kladívko je něco jako záznamové médium. Když odborník začne vyprávět, kde všude s ním toto kladívko cestovalo, kolík zemí poznalo, na čem všem pracovalo a co spolu museli vytrpět, jaké horniny a za jakých okolností muselo roztloukat a co z toho nakonec vzešlo dobrého, špatného nebo ještě horšího, mění se tento zdánlivě jednoduchý řemeslnický nástroj v magickou relikvii. Kam se hrabe kouzelnická hůlka Harryho Poterra. Geoložka Magdaléna Suková byla Drozdovou spolužačkou ze střední školy. Technicky nadané spolužáky považoval Drozda vždycky za něco, jako svůj protipól. Geologie by ještě ušla. Občas se tam v těch kamenech po roztlučení najdou zarostlé pravěké fosilní potvory s obtížně spočítatelnýma tenkýma nohama. Tím se složitá geologická věda stávala pro humanitně orientovaného člověka přece jen čitelnější. Své někdejší spolužáky inženýry musel veterinární lékař Drozda částečně litovat a částečně obdivovat. Trnout hrůzou, jestli to co zkonstruovali, nespadne, neulomí se, nebo neupadne a to jenom proto, že to špatně spočítali. Hrůza pomyslet. Raději prohlížet zasvrabené psy a kuchat chcípliny v rozkladu. Tady vidím, co vidím. Často, v době své aktivní služby, přesvědčoval sebe i své okolí veterinář Drozda. Když nadešlo období zájmu o megalitické památky, stala se spolupráce s geology nezbytností. Zájem o megality se rovná především zájem o nerosty, tedy o kamení. Je to sice pravěká megalitická, ale především hornina. A pro ustálení alespoň nějakého úsudku o lokalitě je nezbytný odborný, vědecky fundovaný názor. Kdo může být užitečnější pro české megality, než geologové. Geoložka doktorka Magda Suková nicméně svou užitečnost pro české megalitično odmítala pochopit. Za ta léta profesního působení byla zvyklá na technickou racionálnost geologie. Přísně vědecký přístup. Definovatelnost účelu jejího odborného zkoumání nerostů. A předně slučitelnost zadání s obecně deklarovanými vědeckými poznatky. A v tom byl kámen úrazu. Existence českých menhirů jaksi vybočovala s obecně prosazovaným schématem českého pravěku. Přesvědčit racionálně uvažujícího a vědecky aktivního intelektuála o opaku, se zdálo nemožné. Každá zmínka o megalitické hornině, vyvolávala v doktorce Sukové silnou nevoli. Pochybovačná averze vůči Drozdovým teoriím, ústila u geoložky do střídavě posměšného deklasování jeho názorů a střídavě k projevům zdraví ohrožující alergické reakci. „Je to všechno na hlavu“, byla její obvyklá reakce na Drozdovy pokusy o odbornou diskuzi. V duchu si Drozda pomyslel. Ještě abych ke svým občasným publikačním počinům připojoval varování: Číst jen pod odborným dozorem psychiatra! Svou účast na badatelském úsilí u obce Oplot paní doktorka, pro Drozdu spolužačka Magdička, deklaroval jen jako příjemnou procházku západočeskou krajinou nastupujícího podzimu. S geologickým kladívkem v ruce. Pro geologa nezbytnost při jakékoliv aktivitě. Drozda geology začal podezřívat, že si tito odborníci na nerosty, berou své kladívko i při odskočení si na toaletu. Co kdyby? Neslučitelnost vědy s Drozdovými megalitickými teoriemi geoložka Magdička deklarovala jednoznačným a výmluvným gestem pravé roky. Mafiáni toto gesto obvykle užívají v úrovni krku. Méně rabiátním individuum, jako jsou vědecké autority a zhrzené manželky, slouží náznak „podříznutí“ jako vyjádření utětí všeho pro ně nepřijatelného. Nechť se jedná o záležitosti v úrovni praxe nebo teorie. Příležitostí pro využití svého nesouhlasu s Drozdou dostala paní doktorka geologie Suková při návštěvě lokality u přeštického Oplotu hned při příchodu na místo předpokládaného stanoviště již dávno zničených menhirů. „Po celé délce polní cesty jsou zbytky různě velkých kamenů. Všechno jsou to buližníky. Nesporně tato hornina pochází z rozstřílených menhirů“. Snažil se Drozda upoutat pozornost geoložky Magdy. „Buližníková hornina. Co to je? Víceméně krajově užívaný laický termín pro metamorfit s převahou křemene. Přeměna původních sedimentů proběhla pod vysokým tlakem. Za přítomnosti dalších nerostů, které jsou ve výsledném typu horniny obsaženy. Jistě. No a co? Jsme ve střední části buližníkové oblasti, táhnoucí se severojižně již od Prahy, kde jsou horninové výchozy této skladby zcela normálním jevem. No a co?“ Věcně vysvětlila Suková. Na důraz svého argumentu třískla energicky do jednoho z kamenů, které sebrala na zemi. Přistrčila odštěpenou plochu kamene těsně před Drozdovy dioptrie a pak kámen ležérně odhodila. Zřejmě považovala svou odbornou roli za skončenou. Drozda nikoliv. „Ale koukni, tady okolo žádné výchozy nenajdeš. Prošel jsem si to tady velmi důkladně. Kromě vyskládaných menších kamenů po mezích, jiný zdroj buližníků nikde nenajdeš. Kromě toho se jedná o stejný charakter horniny. Je silně prokřemenělá“. „To buližník bývá. Jako křemenný metamorfit nemůže být jiný. No a co? Nevíme, co je pod ornicí. Nevíme jak je to hluboko, ale vsadím boty, že to tady má buližníkové podloží. Na mezích bývá kámen vysbíraný z pole. No a co?“ Uťala odbornice na geologii rázným pohybem natažené dlaně. Bylo vidět, že neodborná konverzace se zastáncem zdejší megalitické minulosti začíná paní doktorku Sukovou silně nudit. Nějaký laik, na střední škole s průměrnou klasifikací, bude svými bludnými představami kazit pohodovou odpolední procházku zdejší malebnou krajinou Přešticka. Geoložka Suková vzdychla: “Je tady krásně a ten vzduch“. Pochopitelně, to v Brně nemáte, pomyslel si naštvaně Drozda. A megality už vůbec ne. A taky k čemu, tahle Suková by vám z nich nadělala přirozené horninové výchozy, i kdyby byly podepsané samotným Ezauem. Náhle došlo k něčemu nečekanému. Zářijové slunce, klonící se k západu osvítilo pole pod strmějším úhlem. Dole na doposud nezoraném řídkém strništi se ve slunečním svitu doslova rozsvítily stříbrné plochy. Kdyby nebyl teplý zářijový podvečer, mohlo by se zdát, že část pole pokrývá jinovatka, nebo přímo sněhový poprašek. Stříbrně zářící a dosti rozlehlé polní skvrny nebyly ohraničené. Okraje se zdály být rozplizlé do okolí. Ale měly tři zřetelná centra. Vzdálená od sebe několik, možná tak osm až deset metrů. Určitě ne víc. Okolní pole si i ve svitu slunce ponechalo stejně nahnědlou barvu. Jen ty tři skvrny, ve středových částech vzájemně splývající, do dálky svítili svou stříbřitou opalescencí. Drozda se Sukovou se vydali k nejbližšímu, střednímu, světle stříbrnému polnímu poprašku. Ušli méně než dvacet metrů od polní cesty dolů po svažité ploše strniště. Paní geoložka hrábla do stříbrné ornice. „Křemenná horninová drť. No a co?“ „Stojíme přece na místě jednoho z menhirů. Kámen byl rozstřílen dynamitem. A vedle byly zničeny další dva. Získaná hornina byla odvezena a použita při stavbě trati. A to celkem nedávno. Před sto padesáti lety. To co tady zbylo, zemědělci vyskládali na meze kolem cesty. Ale drobnou křemennou tříšť, která zde zůstala, jednoduše zaorali. Tohle je důkaz, potvrzující informace staré paní Maškové.“ Drozda triumfoval. Ale Magdička se na něj podívala s neskrývaným despektem: „Tvoje bujné představy. Dohady na základě neověřitelných informací. Stejně dobře se může jednat o narušený horninový výchoz uložený mělce pod povrchem. Prostě o něj vždycky při orání škrtnou a vyvalí se něco odrolené drobné horninového otěru. Vidíš, že se jedná o nesouvislé, ale shodně situované pásmo. Evidentně hřbet výchozu, situovaného souběžně s vrstevnicí polního svahu. Běžná situace, s jakou se můžeš setkat na polích často. No a co?“. Věcné stručné vysvětlení geologa. Zarytého megalitického skeptika. Závěrečné gesto nataženou dlaní se zdálo nekompromisní. Drozda zaťal zuby. Rovnocenná protiargumentace mu došla. „Ještě je světlo. Jedeme do Zeleného“. „Ale, mě se tady líbí. Je odtud pěkný výhled“, protestovala geoložka Magdička. „Tam je to také pěkné. A také budeš mít pěknou příležitost ze mne znovu udělat megalitického blbce“, povzbudil jí nervózně Drozda. Taky co jiného jsem od této expertízy mohl očekávat. Odborná argumentace sice není nikdy na škodu, ale jednoho dokáže pěkně rozhodit. Nahlas ale sliboval: „Viděla jsi bezhlavého Vojtěcha? U Zeleného stojí jeho socha na pravěké mohyle. Evropská rarita. A hledí přímo na pohanskou svatyni, kterou kdysi při své návštěvě zdejšího kraje nechal zničit. Původně se nejednalo o svatyni ale o megalitický kromlech. Kruhovou kamennou stavbu z pravěku. Tak jako okolní mnohem mladší mohyly. Přesněji řečeno, světec Vojtěch na podstavci nehledí, protože nemá oči. Logicky když nemá hlavu, nemůže mít ani oči. Nebo jsou geologové jiného názoru?“ Kupodivu nebyli. A tak se jelo do Zeleného. Od Oplotu směrem na jih slabá čtvrthodinka. Pole u Zeleného bylo po žních čerstvě zoráno. Drozda se vrhl do oraniště a vylovil několik kamenů. Nezdálo se, že by u geoložky Sukové drobné horninové útvary vzbudily mimořádný zájem. „No a co? Zase ten váš buližník. Prekambrium – Proterozoikum – Starohory. Výchozy všude kolem nás. No a co?“ Zapadající slunce prodloužilo stíny. Na poli se vyrýsoval tvar stometrového obvodového kruhu typického megalitického „henge“. Tak to alespoň Drozda viděl. Z okrajové prohlubně vystupovala vyvýšená středová plocha. Pomalu se do této části pole posouval stín blízkého kopce. Prodlužující se stín tak přesně určil západní směr. Pomyslná kolmice, směřující ze střední části kruhu u Zeleného k Přešticím, vyznačila zeměpisný sever. Drozda věděl, že severní línie protíná přeštický barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Přesně uprostřed mezi oběma věžemi. Přesně uprostřed hlavní lodě kostela. Zajímavou se před časem stala středová kostelní línie i pro senzibila inženýra Kozáka, který podivuhodnou linii již dříve určil svými neobvyklými schopnostmi. Senzibilní průzkum kostela také určil „energeticky“ aktivní místo před hlavním oltářem. Jen Drozda věděl, že se ve skutečnosti jedná o průsečík pravoúhle se křížících linií, směřujících od severu k jihu a od východu na západ. Linií, směřujících k pravěkým megalitickým systémům. Středová část přeštického kostela před oltářem, zdobeným zázračným obrazem panny Marie a v postranní části také gotickou sochou Madony, se již od dávné minulosti tradovala jako vyhlášené léčivé místo. Nesporně se jednalo o průsečík severní přímky, vedoucí od megalitického objektu u Zeleného a na ni kolmou západní přímku, vedoucí ke kamenným megalitickým řadám Na Čeřenci u Oplotu. Podle mapy to sedělo. Průsečík byl dislokován přímo před oltářem kostela, vybudovaného podle plánů K.I. Dientzehofera v letech 1750 až 1755. A to údajně na místech někdejšího, snad pravěkého objektu. Jaký archeologický charakter skutečně měla tato dávnověká lokalita v současném centru města Přeštic, to se Drozdovi nepodařilo zjistit, nad časem. Situaci je třeba ověřit systémem GPS. Nebo raději počkat na systém Galileo? Má být přesnější. Mnohem dřív, a to již v 17. století, musel být informován o tajemném magickém bodu sám stavitel přeštického kostela Kilián Ignác Dientzenhofer. Syn proslulého stavitele Kryštofa Dientzenhofera, autora přestavby kostela v Chebu. Kde získala rodina proslulých stavitelů chrámů poznatky o geofyzikálních a energeticky významných bodech, činicím jejich stavitelská díla tak výjimečnými? Můžeme vystopovat něco jako „Dietzenhoferův kód“? Otázky okolo nebývalých architektonických schopností hned několika pokolení Dietzenhoferů se zadají být ještě záhadnější, když uvážíme, že prarodiče Kiliána Ignáce Dietzenhofera byli jen chudí horničtí manželé, žijící v Bavorsku, zmítaném třicetiletou válkou. Ale již jejich pět synů se stává významnými a úspěšnými staviteli. Tento fakt poskytl námět k nejrůznějším spekulacím, kde se náhle u lidí prostého původu objevily tak výrazné až geniální schopnosti. Nesporně genetika. Přirozený projev genů, zasutých někde hluboko v rodovém genofondu? Nebo výsledek genové manipulace? I tak lze na zvláštní schopnosti Dietzenhoferů pohlížet. Ale dohady jsou jen dohady. Z dnešního pohledu záhada. Současná doba má ráda záhady. V období baroka ale nic zvláštního. Kilián Ignác Dietzenhofer pracoval v Přešticích na základě konkrétní církevní objednávky. A jistě také s informacemi, získanými od zdejších duchovních. Kdo jiný by mohl mít přesnější a detailnější znalosti lokality budoucího staveniště, než místní farář? Ten také věděl, že právě toto místo od nepaměti sloužilo zdejším lidem jako svatyně. Nejdříve pohanská, s nástupem křesťanství byla opatřena symboly a snad i prozatímním svatostánkem toho pravého boha. S rozvojem Přeštic, jako významného obchodního střediska na řece Úhlavě, bylo třeba vybudovat trvalou, důstojnou a reprezentativní stavbu kostela. Ke slovu přišli Dietzenhoferové. Dílo se zdařilo a vystavěný chrám se stal nejen náboženským centrem kraje, ale díky obrazu Madony, také vyhlášeným léčitelským místem. Obrázek Bohorodičky jen obrázek, který nemá větší léčebné účinky, než zaprášený billboard u silnice. Ovšem obrázek Bohorodičky nad oltářem, ozářeným planoucími svícemi se stává významným a emotivně velmi silným impulzem pro věřícího, který na něj zírá ve zbožném vytržení jako na symbol liturgického zosobnění všeho, v co pevně věří. Víra, autosugesce přesvědčení, že budou jeho vroucí přání vyšší mocí vyslyšena a pocit sounáležitosti s nábožensky deklarovaným dobrem. Lidé věřili, doufali a modlili se. Co jim také v dobách válek a morových epidemií zbývalo. Tak se také stávalo, že se jejich zdravotní stav zlepšil. Dnes, v dobách absence idejí, tomu říkáme „psychoterapie“ nebo „psychosomatická léčba“. Náboženské představy získaly folklórní charakter. Navíc, dodržování zásad desatera přikázání božích brání rychlému a snadnému zbohatnutí. A majetek přináší určitou jistotu. Také jen relativní. Snad tedy jen ta příroda ještě stojí za řeč. Na paní doktorce přírodních věd, geoložce Magdičce bylo zřejmé, že při západu slunce na ni neobvyklé místo u osady Zelené, udělalo dojem. Tak jako kdysi v 10.století na druhého biskupa pražského a později českého blahoslaveného svatého Vojtěcha. Básnicky řečeno „přes propast tisíciletí“ paní doktorku Sukovou a svatého Vojtěcha v dané situaci u přeštické osady Zelené spojoval zásadní problém: Jak přivést bližního svého na cestu pravé víry. Před tisícovkou let řešil Vojtěch vytržení zdejšího kraje ze spárů pohanství a nastolení té pravé křesťanské víry. Po tisícovce let se doktorka Suková na tom samém místě snaží napravit hlavu nezdolného fantasty Drozdy. Pořád megality, megality. A zatím jen hornina ve své zcela přirozené formě zdejšího uložení. Zcela přirozené formování zdejšího geologického a geografického krajinného rázu od starohor až po dnešek. „Tak si jeden vzorek té tvé, rádo by megalitické buližníkové horniny, vezmu sebou. Dám ji analyzovat v naší laboratoři. Pochybuji, že najdou něco zvláštního. No a co?“. Ukončila Magda výpravu za megalitickým poznáním Přešticka. Nechybělo její rezolutní gesto nataženou dlaní. A šmitec. Bylo na čase, začalo se stmívat, tak rychle pryč, uvědomil si Drozda. V blízkosti pradávného pohanského rituálního obětiště člověk nikdy neví za světla, natož za tmy! A ještě s ženskou jako břitva. Co když se k iniciativě napravování hlav nechají vyprovokovat i duchové zdejší svatyně. Konfrontace se střízlivou vědou mohla být ohrožena. Ke škodě střízlivé vědy i zdejšího turistického ruchu. Existence českých megalitů se bez konfrontace názorů neobejde. Fabulace tajemna, záhad a magické moci pradávných svatyní také není k zahození. Pro zdejší zajímavá místa je to u veřejnosti dobrá reklama. Geologicky vstřícný odborný názor sice průměrně informovanému turistovi nic neřekne, ale pro poznání skutečného významu zdejších lokalit by byl lepší. Přešticko bude i nadále žít v naději, v naději na uznání a docenění zdejších pozůstatků pravěkého megalitična.

Z připravované knihy: Kletba Tachovské Venuše.
Autor: Pavel Kroupa.
Kniha doposud nevydána. Autor hledá nakladatele.