Holíč- kladivem na megality

Archeologie jako „ring volný“.

Nesouhlas s konkurenční vědeckou hypotézou se dá vyjádřit různě. K vyřešení odborného dilema holíčských pravěkých dekorací bylo použito železné kladivo. Jestli se vyskytne něco nevhodného, poskytující nový pohled na problém, vyžadující změnu starých a osvědčených dogmat, je třeba jednat radikálně. Důkazy pro nové a tudíž nepatřičné názory je třeba prostě odstranit. V Holíči nalezené obrazce na megalitických kamenech se staly pro někoho problémem, protože vybočily z vžitých představ o prehistorii. Kdyby nebyly nalezeny tyto nejstarší skulptury na objektech, kam přece podle všech současných poznatků nepatří, bylo by všechno v pořádku.  Kdo by byl přece schopen v pravěku vytvořit na kamenech geometricky dokonalé obrazce? Neolitické spirály, vytvořené lidmi nejméně před šesti tisíci lety kamennými nástroji? To je přece nesmysl! Vztyčené mnohatunové kameny? Nepodstatný artefakt bůhvíjaké doby. Nejlépe, kdyby se prokázaly jako hornina naprosto přírodní, které se lidská ruka nedotkla. A když, tak jako kameny vztyčené mnohem později, nejlépe jako středověké milníky, hraniční kameny pozemků nebo kamenné rozcestníky.

Neolitické výtvarné projevy na nalezených holíčských megalitech musely pryč. Současná věda musí být uchráněna před novými poznatky, bourajícími ty staré, vžité osvědčené. Nebylo nic snazšího, než během stěhování kamenů z jedné skládky na druhou, uvést problém „neolitické výtvarné výstřednosti“ na pravou míru železným kladivem. Jednoduše nežádoucí pravěké výtvarné projevy z kamenů odsekat. Naštěstí v té době již byla pořízena dokumentace pravěkých dekorací, jak fotograficky, tak i nákresy. Těch nejstarších kamenných skulptur se spirálovými motivy, tak i těch mladších, neméně zajímavých. Zájemci o pravěké umění se nyní marně snaží najít na menhirech dekorace, publikované v podobě nákresů a fotografií. Nacházejí jen prázdné, kladivem otlučená plochy. Máme právo se opravdu chlubit evolučním pokrokem a dosažením vývojové mety člověka myslícího?

Vyobrazení orebních háků – rádel na megalitických kamenných objektech Evropy: A – menhir – kamenná stéla stojící původně poblíž městečka Locmariaquer v Bretani na břehu Atlantiku. Fragmenty po jejím zničení byly použity pro stavbu pohřebních megalitických objektů v okolí. Vyobrazení rádla je doprovázeno obrazy rohatého, snad tažného dobytka. Tomu odpovídá i tvar a velikost úchytu na nářadí, za nějž bylo upevněno k tažné síle. B – Grand Menhir / Er Grah u Locmariaquer v Bretani. Rozlomený na čtyři části a ležící na břehu Atlantiku. Podle vyobrazeného orebního nářadí se jedná o stejnou konstrukci jako na sousedním menhiru. Také mohutný kulatý držák na horní straně poukazuje na určení k přivázání potahu. V dolní části zobrazená lopatovitá plocha klouzla při orbě po povrchu oraného pole a stabilizovala polohu i hloubku orby. C – menhir Holíč, Slovensko. Orební hák v ruce postavy uprostřed spirály. Evidentně se jedná o zobrazení ručního zemědělského nářadí. D – menhir ve Zbuzanech u Prahy. Rytina na kameni uprostřed prohlubně, připomínající křesťanský kříž. Okolní zničená, kamenicky odsekaná plocha, zřejmě obsahovala další dekorace, snad spirály. Rádlo má stejný tvar jako holíčské a jedná se také o ruční zemědělské nářadí. Zobrazování zemědělského nářadí na prehistorických kamenných objektech je výrazem významu a vážnosti základní činnosti neolitického zemědělce – orání polí. Orba se stala posvátnou činností a nářadí používané k tomuto účelu získalo kultovní význam. Otázkou zůstává druh materiálu, používaný k výrobě orebního nářadí v podmínkách doby kamenné. Podle vyobrazení na kamenech vyvolávají ostré a dlouhé součásti rádla pochybnosti, zda se jednalo skutečně o celodřevěné nářadí, jak je doposud vžitou představou.

Jako mladší výtvory na povrchu holíčských megalitů byly hodnoceny široké žlábky na dalších třech kamenech. Podle tvaru byly vytvořeny již kovovými nástroji. Měděnými, bronzovými, možná již železnými. Žlábky na kamenech v některých případech překrývají spirály. Zajímavé jsou skulptury postav. Některé jsou vytvořeny ostrými hlubokými vrypy, svědčící pro tvorbu kovovým nástrojem. U jiných postav zůstává použitý nástroj sporným. Jedna z postav je zakomponována přímo do spirály. V ruce drží nástroj, odborně určený jako „rádlo“. Postavička oráče je vytvořena kamenným nástrojem, i když zjevně později, než samotná spirála. Rádlo naopak vypadá, že bylo vytvořeno již kovovým nástrojem. Mohlo být ale později železným nářadím pouze zvýrazněno. Jestli nástroj, znázorněný visící z upažené ruky postavičky je opravdu nástroj na orání, můžeme se jen dohadovat.

Holíč, Slovensko. Kámen č.1 vysoký 6,8 metrů. A – pískovcová strana kamene s kresbami B – vápencová strana kamene s vyrytými rýhami Vrchol kamene byl opracován do špice Výzdoba podle archeologa R.Iršou představuje kladivo resp. čakan, hák, konec kosti resp. sekeru a trojramenný kříž… Kresby jsou ztotožňovány se zemědělskou symbolikou. Pozn. autora: Ve střední části kamene je obrazec, který je interpretován jako srpek měsíce. Rytinu na kameni ale můžeme také přirovnat k předmětu, který je možno považovat za vyobrazení bumerangu. Obdobné předměty jsou zobrazeny na několika megalitických kamenech Bretaně. Znamenalo by to, že tuto tradičně australskou zbraň používali již pravěcí Evropané? Anebo byl před šesti tisíci lety Měsíc zobrazován jako silně deformovaný.

Podobně tvarovaného nářadí, sporného použití, se najde na megalitických kamenech Evropy vyobrazeno víc. A dokonce na několika místech. Nejznámější jsou bretaňské „sekery“. Na největším známém a ležícím menhiru Brisé na břehu zátoky Locmariaquer je vyobrazení podivné sekery s uchem. Podobné obrázky jsou vyryté i na dvou fragmentech, původně celistvého menhiru, stojícího nejspíš také poblíž. Jeden z rozlomených kusů tvoří součást dolmenu Table des Marchands.

Druhá část je zabudována do chodbového hrobu na 3 kilometry vzdáleném ostrově Gavrinisu. Na obou kamenech je také údajně vyobrazení seker. Každá vypadá trochu jinak. Jedna má špici a na druhé straně držadla něco tupého. Velmi se podobá té na rozlámaném ležícím menhiru. A také „holíčskému rádlu“. Druhá je zcela jiná. Má zakulacené hrany a dvě oka na uvázání na provaz. Byla by to hodně nepraktická sekera a rozhodně né z kamene. Podobný nástroj by mohl lépe plnit funkci kotvy plavidla. Dvě oka by sloužila k protažení lana. Takové uzpůsobení by umožňovalo výhodné spouštění i vytahování kotvy z paluby lodě.

Snad největší výtvarnou podobu, přibližující se vzhledu vyryté holíčské dekorace v podobě rádla, jsme do nedávna mohli zjistit na osamoceném menhiru ve Zbuzanech u Prahy. Původní dojem při posuzování zbuzanského menhiru byl ten, že byl dodatečně v rámci pokřesťanštění opatřen rytinou kříže. Původní hluboká rytina do kamene – jednoduchý petroglyf, však vytesané znamení kříže jen vzdáleně připomínal.  Jednalo se o ten samý tvar, tedy i motiv, jaký můžeme spatřit na megalitickém kameni v Holíči. A také ve dvou případech v Bretani. Říkejme tedy těmto do kamene vyrytým výtvarným obrazcům – vyobrazení symbolu „rádla“.
Začlenění nevysoké, asi metr nad úroveň země vyčnívající megalitické památky do nově vzniklého obytného areálu Zbuzan, znamenalo sice zvýšení její popularity, ale současně i riziko zkázy. Kámen zdevastovalo nejen očurávání venčených pejsků, ale především snaživý vandal, který prehistorický kámen brutálně amatérsky přetesal kladivem na pořádný křesťanský symbol kříže, vyplňující celou západní stranu kamene. Hloupost a neúcta k dávné minulosti vykonaly své. Zbylo jen několik fotografií původní prehistorické podoby zbuzanského kamene, který byl fragmentem původně mohutného menhiru, stojícího někde poblíž. Dnes již jen můžeme teoretizovat, zda původní výzdoba zbuzanského menhiru nemohla navazovat na další megalitické aspekty v okolí.

Zbuzany u Prahy nová zástavba. Fragment menhiru, na jehož jižní straně je vytesán motiv orebního rádla. Původní kámen byl podstatně větší. Současný fragment je střední částí kamenicky oddělenou z menhiru neznámé velikosti, neznámého původu i z neznámého stanoviště. Právě prehistorický petroglyf orebního rádla, považovaný kdysi za křesťanský kříž, tedy posvátnou a nedotknutelnou známku religiozity, zachránil tento kus kamene před využitím jako součást obyčejného kamenného stavebního materiálu. Zbytek původního pravěkého menhiru již takové štěstí neměl a skončil v základech některého z místních domů. Blízké ulice by se tedy neměly jmenovat „U menhiru“, ale „U menhirového drobku“. Obyvatelům Zbuzan by se ale asi tento faktograficky opodstatněný název nelíbil.

A to jsme si mohli myslet, že dobu náboženského tmářství a fanatické omezenosti máme již dávno za sebou. Naši vědečtí odpůrci „českých megalitů“ si mohou zamnout ruce.

Motiv orebního háku vytesaný na fragmentu menhiru ve Zbuzanech u Prahy. Kolem zachovaného pravěkého reliéfu vidíme kamenicky odtesanou kruhovou plochu. Co na ní bylo zobrazeno nevíme. Můžeme se jen domnívat, že to byla spirála. Pokud by byl náš předpoklad správný, jednalo by se o podivuhodnou shodu s výtvarným projevem na obdobných místech megalitických lokalit pravěké Evropy. Další příklad situace, kdy pádné údery kladiva znehodnotily pravěký artefakt natolik, že znemožnily rozluštění pozoruhodných kulturních souvislostí různých oblastí prehistorického světa. (Stav kamene v roce 2002)

Další důkaz podezřelých pravěkých megalitických hrátek našich prapředků mají z krku. Kámen ve Zbuzanech se rázem stal všedním, „snad středověkým“ kusem horniny nevalného významu. Kdo by se jím zabýval. Podobně měly dopadnout i pravěké skulptury na megalitech v Holíči. Když dojdou vědecké argumenty, nastoupí kladivo v rukou ignorantů. Že je naše věda někdy na úrovni středověkých tmářských metod? Nesmysl. Kladiva, i když jen na pomyslné čarodějnice, jsou od těch dob výrazně kvalitnější. Sbíjecí elektrická či pneumatická a ta už nějakou práci zastanou. Megality třeste se, česká věda si to s vámi vyřídí.

Megalitičtí umělci jako tisíciletí čekatelé na ocenění své pravěké tvorby.

Zvláštností holíčské kamenné galerie je kresba koně. Je stylizován jako zavalité zvíře, ale s vystouplými žebry. Skulptura je hodnocena jako mladší, protože překrývá spirálu a je vytvořena hlubokými vrypy.

Holíč, Slovensko. Kámen č.2 dlouhý 2,54 metrů byl jako součást svatyně uložen podélně. Kresby znázorňují běžící zvíře se šesti souměrnými polokružnicemi a vznikly již na horizontálně položeném kameni. Podle R.Irši se jedná o obětní kámen, související s lovem. Pozn. autora: Také na tomto kameni vidíme vyobrazení, připomínající svým tvarem bumerang. Pro „srpek měsíce“ by byla i poloha zobrazeného objektu poněkud netypická.

Kromě prehistorických skulptur, vytvořených vyrytím či vytesáním obrazců do kamene, byly na megalitech v Holíči objeveny také malby. Byly vytvořeny rezavočervenou barvou. Někde byly okrové obrázky samostatné, na několika místech kolorovaly vyryté kresby. Pokrývají téměř všechny kameny. Je tedy jisté, že v určité době tvořily kompletní výzdobu celého chrámu. Malby tohoto barevného odstínu a výtvarného stylu musely působit v interiéru svatyně velmi sugestivně. Odborníci je považují za obrazová sdělení. Něco na způsob dnešních kreslených seriálů. Zobrazují děj, souvisící s mytologií společnosti. Na největším kameni je snad zobrazeno přímo zhmotnělé božstvo. Malba je situována ve vertikální poloze, byla tedy vytvořena na stojícím kameni. Představuje torzo mytologických postav, nebo objektů lovu, nástrojů ale také rostlin. Pro určení časového období, kdy kresba vznikla, chybí dostatek důkazních prvků. Liší se ale podstatně od vyrytých obrazců a tak lze předpokládat jinou dobu jejich vzniku. To že jsou již velmi nezřetelné, nemusí nutně svědčit pro jejich velké stáří. Svým charakterem ale odpovídají obrazcům pravěkého původu.

Různé druhy výtvarného projevu zjevně kopírují i jednotlivé fáze přestavby celého holíčského kultovního objektu. Tak, jak se v průběhu věků měnili uživatelé posvátného místa, docházelo k přestavbám objektu. Každá následující kultura měla jiné náboženské představy a k tomuto předobrazu přizpůsobovala stavebně i výtvarně svůj kamenný svatostánek.

Lascaux, Francie. Jeskynní malby z období paleolitu, magdaliénia, stáří 15 až 17 tisíc let. Výtvarný projev pravěkých lidí tohoto období je na mnohem vyšší úrovni než o 10 tisíc let později. Co způsobilo stagnaci a pokles úrovně výtvarného projevu v prehistorii? Čím to, že lovci mamutů a později lovci sobů ztratili své malířské nadání a změnili se v pouhé dekoratéry?

Pravěké umění mělo pro tehdejší obyvatele stejný význam, jako má dnes pro nás písmo. Prostřednictvím dekorací na kamenech bylo možno vyjadřovat nejen náboženské symboly, ale i ovlivňovat představivost pravěkého člověka, manipulovat s vědomím jednotlivce ve prospěch ideologie, potřebné k jeho ovládání. Vyobrazené postavy drží v rukou různé předměty. V jednom případě se jedná dokonce o ženskou postavu s dítětem. Jiným postavám vyrůstají z hlavy parohy, což představuje atributy božstva. Jsou tím vyjádřeny zvířecí, tedy posvátné, znaky znamenající nadřazenost nad ostatními. Tedy parohatý vládce světa? Podobně mohl v převleku vypadat i kněz, vykonávající obřady. Takovou podobu kmenového šamana známe z řady jiných společenstev a kultur lovecko-zemědělského charakteru z celého světa. Typický je zvířecí vhled, běžný i u řady současných náboženství, jako rituální převlek kmenového kouzelníka. Je to tedy i kresba konkrétní postavy, spojená svou existencí s objektem svatyně a chrámovými obřady. Příslušník komunity je naproti tomu zobrazen jako malá postavička, přinášející božstvu obětní dary. Jeho úloha ve společenstvu je vyjádřena lukem, svírajícím v ruce. Je to tedy lovec, obětující božstvu část svého úlovku.

Pravěcí bohové motivem megalitické výtvarné školy.

Na největším kameni holíčského megalitického objektu jsou zobrazeny atributy božstva. Háky, kladivo, parohy, hůl a rádlo. Podobné znaky božství jsou typické pro prehistorické kulty megalitického období celého pravěkého světa. Vychází z každodenních potřeb pravěkého zemědělce. Člověk té doby zobrazoval to, co znal. Nejinak tomu bylo i v pozdějších dobách a v principu to funguje dodnes. Rozdíl je v úrovni poznání. Znalosti a výrazové prostředky neolitického člověka byli značně omezené základními představami o podstatě dění kolem něho. Člověk prvobytně pospolných společenství musel řadu jevů okolního světa vnímat jako jevy nevysvětlitelné jinak, než působením nadpřirozených sil. Při absenci znalostí základních přírodních principů a zákonů, byly mystické interpretace okolních jevů východiskem nejen pro chápání okolní tvrdé a neúprosné reality, ale i pro pocit možnosti jí příznivě ovlivnit. Nemoci, hlad, neúroda, přírodní živly a krvelační nepřátelé byli méně obáváni, když měl člověk možnost si naklonit přízeň bohů.
Znovu narážíme na otázku, za jakých okolností pravěký člověk získal zkušenost, že právě bohové mu mohou pomoci? Jaká to byla situace, které ho přesvědčila o síle a mocnosti božích schopností? Proč u pravěkých lidí vzniklo přesvědčení, že pokud se rozdělí s bohy, formou oběti, o svůj těžce vydobytý majetek, získají jejich sympatie a náklonost? Nebyl to opravdový, přímý kontakt, ze kterého vzešly tyto zkušenosti? Kontakt s nevysvětlitelnými, tajemnými a všemocnými bytostmi, které vstupovali pravěkému člověku každodenně do života. Kontakt, vymezený určitými oboustranně prospěšnými pravidly. Trestali ho, byla-li pravidla člověkem porušena. Za dodržování stanovených zásad byl člověk bohy odměňován. Především mu ale pomáhali poznávat řadu užitečných věcí, pomáhali zlepšit jeho život. Vyléčit nemoci, zajistit si dostatek potravy, ochránit se před živly a nepřáteli. Pak najednou soužití s bohy skončilo. Bohové odešli a zanechali po sobě posvátná místa. Místa, kam před tím člověk nesměl vstoupit a která byla symbolem boží síly a nadpřirozených božských schopností. Místa, která byla bohy využívána po dlouhá staletí k tajuplným účelům, spojeným se světelnými a zvukovými jevy.

Když bohové odešli, zůstala tato místa i nadále spjatá s jejich existencí. Lidé vstupovali do kamenných staveb jako do míst, spojených pořád s boží přítomností. Božská autorita zůstala tradována po celé příští generace s nadějí, že se božstva opět vrátí a budou konat dobro na zemi. Božská autorita ale vyžadovala od lidí poslušnost a plnění povinností. Jen tak mohli lidé žádat božstva o vstřícnost a reálnou pomoc. Služba božstvům, která jistě i nadále bdí nad lidskými životy a jsou schopna přispěchat ku pomoci, se stala kultem. Náboženstvím, s obsahem sakrálních zásad a obřadů. A tak je tomu dodnes.

Z knihy „Kameny krve a víry“. Autor Pavel Kroupa
vydalo vydavatelství Karpana 2010.