Kounovské řady unikátním pozůstatkem původní megalitické architektury.
Současná rozloha pozůstatků původního kamenného areálu Kounovských řad činí něco kolem 12 hektarů. Původní kamenné řady se rozkládaly na ploše nejméně třikrát větší. Zaplňovaly plochu téměř celé vyvýšeniny dnes známé pod názvem Rovina. Kamenný areál byl nejen mnohem širší, ale řady původně probíhaly mnohem dál, než nyní. Dnes již severní a jižní plocha náhorní roviny neexistuje. Desítky, možná stovky metrů na severním i jižním konci rovinatého terénu se doslova propadly a zmizely někde dole pod srázem. Kamenné řady v obou severojižních podélných směrech Roviny končí mnohametrovými lomovými srázy odtěžené opuky. Spongilit zde byl získáván ke stavebním účelům od nepaměti. Měkký povrch bílé opukové horniny dlouhá staletí podléhal erozním vlivům počasí. O původní délce kamenných řad a především někdejší konfiguraci terénu na severním a jižním konci řad, můžeme jen spekulovat. Kamenné linie řad končí přímo v lomových srázech. Spousta křemencových balvanů a štěrku je sesuta pod lomovými stěnami. Jak vypadalo původní ukončení řad? Měl průběh Kounovských kamenných řad vůbec nějaký začátek a konec? Kdysi určitě. Jistě původně řady vedly od někud někam. Někdejší rozlohu již určitě nezjistíme. Musíme se snažit zachovat alespoň to, co z původního areálu zbylo. Pokud ale naši archeologové a historikové budou snižovat hodnotu této výjimečné lokality na bezvýznamné středověké polní plužiny, nevznikne oficiální důvod k její důsledné ochraně. Koho by zajímala nějaká zahnojená oraniště?
Kounovské kamenné řady [okr. Rakovník]
Dobře zoraná pole alibizmem české archeologie.
Zdá se obtížně představitelné, že by zemědělci předminulého století dbaly tak úzkostlivě na ohraničení svých dlouhých pruhů půdy mezi kamennými řadami a pečlivě vyskládávaly jejich hranice kameny až na samý okraj prudkých svahů. K obdělávání svých několik desítek dlouhých a extrémně úzkých políček jistě využívali kromě motyk také dobytčí potahy. Kravský či volský zápřah, na rozdíl od malotraktoru, se dosti obtížně ovládá. Vyžaduje dostatečně velkou plochu k otáčení. Obvykle na konci obdělávaného políčka. Nikde se nedočteme, že na konci 19. století disponoval tažný dobytek křídly. Jen tak by se mohl na konci úzkých políček, ohraničených až do samého srázného konce polní plochy kameny, otočit ve vzduchu nad prudkým srázem i s pluhem k vyorání další brázdy. V době zemědělského využití 12 až 16 metrů širokých polních nudlí mezi kamennými řadami, musela políčka končit několik metrů před okrajem srázu. Ale řady kamenů nepochybně pokračovaly až za jeho přední a zadní okraje. O účelnosti takto neprakticky ohraničených políček lze úspěšně pochybovat.
I prostí polní pachtýři devatenáctého století byli veskrze zdravě uvažující lidé, pro které tato skromná polní plocha představovala zdroj obživy. Jistě se řídili svým selským rozumem a hospodařili co nejproduktivněji. Zemědělci ve snaze o usnadnění a urychlení práce mohli vytvořit pro otáčemí potahu na kocích polí průchod mezi dvěma polními nudlemi odstraněním části kamenné řady. A to kdekoliv v jejím průběhu. Zefektivnilo by to orbu dokonce dvou mezikamenných polních plantáží současně. Takových průchodů můžeme skutečně několik vysledovat. Logické a především praktické aspekty agrotechniky v období zemědělského využívání Roviny zcela jednoznačně poukazují na skutečnost, že zde musely existovat kamenné řady mnohem dřív, než plahočící se rolníci. Navzdory závěrům naší současné vědy. Dalo by se spíš uvažovat o částečném rozebírání a účelném přeskupování již dávno existujících kamenných řad podle potřeb tehdejších zemědělců. Českého rolníka, i když klobouk dolů před jeho schopnostmi, nemůžeme pasovat na megalitického stavitele. Obtížněji hledat drastičtější precedens pseudovědy. Megality, byť kamenné, také nevydrží všechno. Ani české, v pospolitosti českých hlav daleko tvrdší, než leckteré zahraniční. Kde za našimi hranicemi najdete menhir z buližníkové horniny?
západně od kamenných řad se nalézá pravěké hradiště Rovina – poměrně zachovalý jižní val
Megality kontra česká vědecká dogmata.
Současný odborný názor na původ Kounovských kamenných řad, který je postaven na vratkých základech nepřesných údajů, ignoraci faktů, nelogičnosti v hodnocení prokazatelných skutečností a desinpretace výsledků použitých metod, nelze zdravým rozumem přijmout.
V širších souvislostech je oficiální odborný názor na Kounovské kamenné řady předobrazem přístupu naší vědy k problému megalitů jako prehistorického fenoménu, který dodnes nebyl přesvědčivě vysvětlen. Podivné kamenné stavby pravěkého původu nezapadají do kontextu současných ustálených poznatků o pradávném vývoji osídlení České kotliny. Proto je naše věda ignoruje a tím i odsouvá mimo rámec ochrany. Zbavuje tak český prostor významných kulturních památek naší prehistorie.
Neomluvitelná přezíravost oficiální vědy odsoudila kounovskou kamennou lokalitu k postupnému zániku. Dřívější dlouholetá devastace kamenných řad z neznalosti jejich významu se v naší době změnila na ledabylý přístup v jejich ochraně právě v důsledku odborného zdůrazňování jejich bezvýznamnosti. Co se stane, když je sem tam při lesní těžbě, terénních úpravách a stavbě cest, zplanýrována nějaká hromada bezvýznamných „vyskládaných kamenů na mezích středověkých polí“?
Kounovské kamenné řady představují jeden z posledních alespoň částečně zachovaných prehistorických megalitických systémů na území České republiky. Stanovit přesné období jejich vzniku a věrohodně je doložit představuje problém, společný pro všechny megalitické objekty Evropy. Svým vznikem i účelem se skutečně přibližují nejvíce kamenným řadám v bretaňském Carnacu. Proto směle můžeme dál, navzdory odborným výhradám, nazývat kamenné řady u Kounova českým Carnacem.
Oba megalitické systémy, ten český v Kounově i ten francouzský v Carnacu, byly vybudovány jako rozsáhlé prehistorické systémy, využívající kamenné řady jako jednu ze svých součástí. Carnacké řady se zachovaly v kompletnější podobě, protože se nachází přece jen v odlehlejším a méně historicky frekventovaném koutu Evropy. Kamenné řady u Kounova měly smůlu, že byly po tisíciletí vystaveny civilizačním vlivům intenzivního, relativně vždy hustého osídlení. Historické události se přes ně valily s daleko větší intenzitou a devastačními účinky. Proto nám zbylo již jen torzo někdejší monumentální megalitické stavby.
Tvrdá historická realita s dopadem na křehké megality.
Kultovní význam, který nesporně také v určitém prehistorickém období kounovský kamenný areál zastával, přesáhl až do historických počátků christianizace této oblasti. Církevní tažení proti nežádoucím pohanským kultům, spojovaným s uctíváním kamenů, se na kounovských řadách podepsalo likvidací největších a nejhmotnějších horninových monobloků. Největší kameny megalitického systému byly buďto úplně zničeny, nebo zahrabány pod úroveň terénu. Na rozdíl od bretaňského Carnacu, kde zůstaly zachovány v celé své mohutnosti. Jednak díky daleko slabšímu vlivu katolické církve a také daleko tvrdšímu kamenitému podloží v okolí kamenných řad, ve kterém by se špatně kopalo. Pobřežní útesy Atlantiku také od nepaměti poskytovaly neomezený zdroj stavebního kamene, proto místní lidé nepotřebovali stavební materiál získávat bouráním megalitů. Ale i tam část kamenných řad zpracovali římští vojáci jako pohotový a snadno dostupný kámen pro fortifikaci svých táborů a vybudovaní silnice. Kounovská opuka je měkká a tak vykopat hlubokou díru pro pohřbení největších kamenů nepředstavovalo pro fanatické věřící, větší problém. Kameny zmizely pod povrchem země jako důkaz pravověrnosti věřících a tuposti katolické církve. K velké škodě současného turistického zájmu, vlastivědné atraktivity místa i pozornosti odborné veřejnosti. Nepřízeň osudu, pronásledující největší kounovské megalitické kameny, zavdal příčinu k odborným úvahám o „nesrovnatelnosti s bretaňským Carnacem“. Zcela neprávem.
Také okolní geomorfologické terénní prvky nasvědčují změnám, které si ta doba vyžádala. Nejstarší megalitické liniové systémy byly bourány a modernizovány. Pravěká Evropa žila kamennými kruhy a objekty typu „henge“.
Stonehenge
Domorodé pravěké domácnosti, žijící ve stínu nepočetné, nicméně mnohem vyspělejší nadcivilizační vrstvy, se musely vždy spoléhat na jednoduchou přírodní energií planoucího ohně. Technické vymoženosti svých „všemohoucích bohů“ nikdy nesloužily k přímému užitku domorodců. Lidmi byla nadcivilizační technika a především zařízení, využívající neznámé druhy energie, chápána jen jako „nástroje bohů“. Lidé si museli ke svému přežití vystačit s otevřeným ohněm, planoucím v ohništích, pecích a krbech. Paradoxně další vývoj využívání takto primitivního energetického potenciálu přispěl k plošnému rozvoji civilizačních vymožeností a tím k postupnému civilizačnímu vzestupu. Rozvoj metalurgie, hrnčířství, sklářství, pekařství a celé řady dalších významných oborů by bez ohně nebyl možný. Pravěká aktivita lidí, využívající oheň, zanechala zřetelné a hlavně dohledatelné stopy. K radosti současných archeologů. Kovová struska a hliněné střepy jsou rozhodně vděčnějším studijním materiálem než nějaké kamení. Třeba i to megalitické.
Stopy bizarního technologického vývoje pradávné minulosti, které říkáme megalitické období, můžeme vysledovat i v okolí Kounovských kamenných řad ještě i dnes. Sice jen stopy dosti nezřetelné a sotva postřehnutelné, ale o to pro naši současnost překvapivější.
Kamenné řady u Kounova středem zájmu církve (svaté) a mravenců (lesních)?
Ve středověku byly zcela běžně křesťanské kaple budovány na pohanských božištích, aby byla využita „náboženská síla“ místa, nebyly však umisťovány v jejich centrech. Je tomu tak i v případě Roviny. Lidová tradice klade založení kaple sv. Vojtěcha dokonce do doby jeho života. Údajně, když se vracel poprvé z Říma do Čech (roku992), zabloudil do lesů kounovských a – jelikož v tomto kraji tehdy panovala po delší dobu velká sucha – obrátil se tento zbožný muž s modlitbou k bohu, aby vyprosil déšť. Z vděčnosti mu místní lidé vystavěli kapli. Zda si biskup Vojtěch zvolil toto místo náhodně či záměrně, nebo zda se jedná o pouhou legendu, nevíme. Podobné legendy se však váží téměř ke každému místu zasvěcenému této jinak historické postavě.
( Jaroslav Helšus, Antonín Hluštík, Kamenné otazníky aneb megality v Čechách, Praha 1991 )
Půdorys kaple sv. Vojtěcha na okraji náhorní vyvýšeniny Rovina vůbec nenapovídá o jejím románském původu. Přesto tuto drobnou církevní stavbu historikové řadí mezi původní románské objekty a stavby rané gotiky. Její prokazatelná existence je doložena zápisy ze 14. století, kdy se nacházela dokonce obklopena farní vsí Rychleby. Stavební dispozice se zdá v každém případě zvláštní. Malebná stavba kapličky je zasazena do prudké stráně jen pár metrů pod okrajem rozsáhlé náhorní Roviny. Proč jí bylo odepřeno umístění jen o pár metrů výš na náhorní rovince? Kde by po minulá staletí do daleka zářila svými bělostnými stěnami a červenou zvoničkou.
kaple Sv. Vojtěcha
Od posledních domů obce Kounov vystoupáme ke kapličce po strmé stezce, vedoucí podél hluboké strže. Kdysi dole protékala voda. Kapli sv. Vojtěcha zdejší novopečení křesťané vystavěli poblíž lesního pramene. S vyvěrající posvátnou vodou, jak jinak než zázračnou. Původní pramen již nenajdeme, někdy v minulosti zmizel. Legenda dodnes zůstala. Teprve po dalších padesáti metrech nad kaplí, až na okraj rozlehlé roviny, uvidíme v dálce okraj prvních kamenných řad. Bylo tomu tak vždy? I v dobách, kdy tudy kráčel biskup Vojtěch? Nebo snad v dávné minulosti megalitická stavba kamenných řad zaujímala mnohem rozsáhlejší plochu? Kam až se rozkládal původní kamenný areál? Kolik křemencových kamenů, jako vítaný stavební materiál, skončilo zazděných ve středověkých stavbách širokého okolí? Jak velké je množství megalitické horniny zabudována i v kounovské kapli sv. Vojtěcha?
Tento stavební prvek na kapli sv. Vojtěcha, je tvořen z křemencové horniny, stejného složení jako kamenné řady.
Areál Kounovských kamenných řad začíná teprve půl kilometru od kaple. Podivné umístění nevelké, raně křesťanské stavbičky, mimo dohled do prostoru megalitického objektu mělo jistě v době jejího vzniku svůj význam.
Musíme si uvědomit, že vybudování solidní zděné románské stavby v raně středověkých podmínkách, představovalo neobyčejně významný počin. Výběr umístění stavby tak významné pro široké okolí, navíc objektu vybudovaného z kamene, nebyl náhodný. Vždy se jednalo o tradiční duchovní centrum kraje. Místo dávných kultů a náboženských obřadů. Pro nastupující novou církevní autoritu to byla výzva. Obrátit na křesťanskou víru obyvatele kraje, shromažďující se po staletí na posvátných místech k uctívání svých božstev. Takovou pohanskou svatyni jistě představovala prastará rozsáhlá megalitická stavba u Kounova. Návštěva tohoto místa biskupem Vojtěchem tedy neproběhla náhodně. Jako zanícený šiřitel křesťanské víry a v té době již významná církevní autorita II.biskup pražský Vojtěch zaměřil svou pozornost právě na nejvýznamnější centra pohanství. Přímá úměra mezi počtem uctívaných kamenů a zatvrzelostí pohanských vyznavačů rozhodla pro založení pevného christianizačního centra. První církevní stavbou na okraji kounovského kamenného areálu mohl být v té době prostý dřevěný křesťanský svatostánek. Celodřevěná kaple, vybudovaná na okraji náhorní roviny tak, aby byla zřetelně vidět ze širokého okolí. Musela přitáhnout pozornost věřících, směřujících na tradiční posvátné místo. Teprve později bylo rozhodnuto o vybudování trvalé zděné stavby křesťanské kaple sv. Vojtěcha. Svatá víra zdejších obyvatel si zasloužila obrácení k tomu pravému Bohu. Ve své době náročná stavba kamenného svatostánku se stala podmínkou úspěšného hledání pravé cesty ke spasení.
Stavět z kamene se ale muselo níže ve svahu. Místo na okraji výše položené roviny bylo obsazeno starší prozatímní dřevěnou kaplí. Církevním objektem, vyžadujícím nepřetržitý provoz po celou dobu stavby trvalé zděné kaple. Obyvatelstvo kraje nesmělo strádat boží absencí. Co kdyby zdejší lid napadlo vrátit se k uctívání kamenů?
Nejdůležitějším článkem mravenčích společenství je vždy královna (u termitů královský pár). Není pouze jediným individuem schopným rozmnožování, nýbrž představuje zároveň něco jako mozek nebo řídící centrum národa. Mravenčí královna koordinuje veškeré aktivity svého národa včetně stavby nového mraveniště, ačkoliv se na ni přímo nepodílí. Pokud je totiž královna usmrcena, okamžitě se veškerá činnost zastaví. Jako by najednou nikdo nevěděl, co má dělat. Komunikace mezi ní a ostatními mravenci zřejmě probíhá prostřednictvím hyperkomunikace mimo prostor a čas.
(G.Fosarová, F.Bluforf, Kolektivní nevědomí, genetika, gravitace, Liberec 2003)
Mravenčí královny v blízkosti Kounovských kamenných řad jsou obdařeny obdivuhodnou hyperaktivitou. Vyprovokovanou souhrou geofyzikálních vlastností podloží místa, kde se svými poddanými žijí, kralují a budují své říše. Jak jinak si vysvětlit ohromný počet starých i nově vznikajících mravenišť lesních mravenců na relativně malé ploše několika desítek čtverečních metrů. V lesíku na dohled od kamenných řad.
Citlivostí hmyzu na intenzitu a vlastnosti geomagneticky anomálních lokalit se zabývala řada badatelů. Nejlépe byla prostudována včelí společenstva při sledování vlivu vnějších podmínek na jejich užitkovost. Lesní mravenci sice med neprodukují, ale i tak je jejich užitečnost pro zdraví lesu nesporná. Lesní porost v okolí Kounovských řad, vzhledem k obrovskému výskytu mravenčí populace, by měl překypovat zdravím. Úroveň geomagnetismu náhorní Roviny a místní geomagnetické odchylky zjevně vyhovují požadavkům na optimální životní podmínky tohoto užitečného kolektivního hmyzu. Místní geoanomálie podle četnosti mravenišť výrazně podporují nejen reprodukční schopnosti mravenců, ale také jejich vitalitu a nezkrotné stavební úsilí.
Nejnovější komentáře