Co říkají senzibilové?
Naše oficiální věda se k problémům megalitických památek vyjadřuje buďto zcela odmítavě, nanejvýš opatrně nebo úplně mlčí. Rozpačité názory odborníků otevírají prostor k neodborným soudům, fantastickým dohadům a interpretacím subjektivních dojmů, získaných kontaktem z megalitickými objekty. Bylo by chybou všechny takové snahy o objasnění populární „záhady megalitů“ paušálně odmítat. Byť by vyznívaly sebegroteskněji. Každý názor je lepší, než žádný.
Zvláště cenné jsou emotivní vjemy senzibilů, získané kontaktem s megalitickou horninou. Vychází z fyziologicky vysvětlitelné interakce přirozeného biopole člověka a silového pole více, či méně, izolovaného hmotného objektu. Uvedený princip interakce podléhá všem známým zákonitostem fyziologických procesů, probíhajících v organismu člověka a zákonům fyziky silových polí. Interakce biopole člověka není omezena jen na reakci vůči statickým silovým polím v jeho okolí, ale spontánně probíhá vůči všem okolním biopolím jiných osob, zvířat či rostlin.
Schopnost interakce je fyziologicky dána každému. Probíhá tedy kvalitativně stejně u každého biologického individua. Ale né stejně intenzivně. Individuálně se liší kvantitativními projevy fyziologických procesů. Tedy neprobíhá u každého se stejnou intenzitou. Těm lidem, kteří uvedenou interakci s protějšími silovými poli a nebo protějšími biopoli vnímají silněji, než ostatní průměr populace, říkáme – senzibilové.
Megalitické kusy horniny představují prostorově izolované, obvykle dosti hmotné objekty, u nichž je výrazně modelováno přirozené elektromagnetické silové pole. V důsledku lokálně vertikálně a horizontálně působících siločar zemského magnetismu získává silové pole kamenů vektorový charakter. Tím se izolovaná hmotná hornina, tedy nejen megalitická, všeobecně liší od kompaktních skalních útvarů, kde vektorově směrované tvary silových polí jednotlivých horninových útvarů se vzájemně překrývají a splývají do různorodých chaotických a tudíž obtížně detekovatelných hodnot.
Senzibilně nadaný člověk daleko výrazněji vnímá izolovaný kamenný objekt, případně celou sestavu takových kamenů, než mnohem hmotnější, ale také nesourodější kamenná uskupení. Je rozdíl, jak na vjemy senzibila působí mohutný kus kamene uprostřed louky oproti mnohem mohutnější a objemnější hmotě kamenného cimbuří starého hradu, čnějícího ze skalního ostrohu. Dochází k paradoxu, kdy jeden jediný izolovaný kámen s přesně vyjádřeným energetickým polem, v interakci s biopolem vnímavého subjektu, vyvolá intenzivnější subjektivní odezvu v organismu člověka, než mnohem hmotnější, ale energeticky roztříštěná kamenná hromada.
Pod vlivem empirických zkušeností osob s mimořádně vyvinutou vnímavostí k okolním silovým polím, získávaly vždy, tedy již v dávné minulosti, osamoceně stojící kameny a nebo kamenné sestavy z takto izolovaných kamenů, náležitý respekt místních obyvatel. Takových osamoceně stojících kamenů si vážili a opřádali je kouzelnými legendami. Od intenzivních pocitů, vyvolaných kontaktem s touto, obvykle uměle usazenou horninou pravěkého původu, není již daleko k přisouzení zvláštních, vpravdě magických účinků, kterými tyto kameny disponují. Né bez příčiny měli lidé odjakživa tendence kameny uctívat, spojovat je s různými kulty a využívat kamenné svatyně k náboženským rituálům.
Umí kameny léčit?
Pravěká megalitická hornina má ještě jednu, z interakčního hlediska významnou vlastnost. Obsahuje velké množství křemene. Obsah křemenných krystalů byl jedním z hlavních kritérii výběru vhodné horniny pro stavbu megalitických objektů. Budovatelé megalitů neváhali stěhovat stovky tun vážící kamenné monolity po trasách dlouhých stovky kilometrů jen proto, že vyhovovaly svým geologickým složením. Obsahovaly dostatečné množství křemene. Křemenné pískovce, slepence, křemence, diority, granodiority a buližníky obsahují často příměsi železa a činí tak horniny magnetickými. Proto i energetická silová pole takových hornin jsou výrazně silnější.
Avebury – kamenný kruh
K interakci s biopolem člověka tak dochází mnohem snadněji a probíhá intenzivněji. Subjektivní vjemy lidí v blízkosti kamenů s těmito geologickými vlastnostmi se mohou stát vzájemě probíhající interakcí silového pole objektu a biopole lidského subjektu neobyčejně bouřlivé. Navázání vzájemné koherentnosti, tedy dosažení shodné frekvence elektromagnetického vlnění obou polí, může vést u určitých zvlášť citlivých osob až ke změně fyziologických hodnot orgánových potenciálů uvnitř lidského organismu. Tím lze vysvětlit občasné subjektivní zdravotní potíže osob v blízkosti megalitické horniny takovýchto vlastností. Nebo naopak odeznění různých, často chronických zdravotních problémů právě vlivem změny frekvence elektromagnetického pole a tím i dosažení harmonizace a následného ustálení fyziologických hodnot elektrických potenciálů postiženého orgánu.
Takový typ interakce, kdy elektromagnetická složka biopole člověka je příznivě harmonizována silovým polem kamenného objektu je nazýván petroterapie. Tedy léčba kontaktem s horninou.
Metod, využívající uvedený blahodárný vliv existuje mnoho. Lidé často vyhledávají příležitost přitisknout se k příznivě působícímu kusu horniny naprosto instinktivně. Za příklad může sloužit železitý pískovec našeho známého menhiru Kamenného pastýře u Klobuk. Je vyhlášen léčbou revmatismu a jistě už ulevil od bolesti kloubů nejednomu vděčnému pacientu. Revmatici, zbavení bolestí touto netradiční terapií, mohou vzdát dík prehistorickému odkazu v podobě stojícího prokřemenělého magnetického menhiru.
Megality kontra pseudomegality.
Interakční kontakt lidského biopole s energetickým polem kamenů má mnoho tisíc let dávnou tradici. Již kdysi v prehistorii čistě náhodou a tedy ryze empiricky člověk získal zkušenost, že pouhé opření se zády o určitý balvan není až tak špatné. Již jen blízkost vhodného kamene dokázalo změnit jeho náladu, navodit psychický stav větší vnímavosti, povzbudit jeho aktivitu. Dnes mluvíme o dosažení psychické vyrovnanosti a antistresovém účinku horninových útvarů.
Snahou dnešního člověka je návrat k přírodě. Ovšem natolik kompromisní, aby neztratil všechny výhody současné civilizace. Takové opětovné sblížení s přírodním prostředí není možné. Lidé to vědí, ale nejsou ochotni si to přiznat. Proto většina současných aktivit tohoto typu vyznívá jen „jako“ nebo „pseudo“. Současná snaha o využití pozitivního vlivu horniny na člověka jako dávného prehistorického odkazu dnešku se v poslední době rozšiřuje nejen v podobě rekonstrukce skutečně pravěkých pozůstatků megalitických objektů, ale také budováním zcela nových kmenných areálů na zcela nových, s prehistorií nesouvisejících a často pro takové účely i nevhodných pozemcích.
Nově budované, obvykle kruhové sestavy z různého lomového kamene, který je zrovna k dispozici, zabudované bez znalosti základních poznatků o geofyzikálních a geologicko-petrografických požadavcích, kladených dávnými staviteli na prehistorické megalitické stavby, nelze nazývat megality. A to i přes skutečnost, že tak zdánlivě vypadají. Není kámen jako kámen, i když s každým se dá rozbít okno. Né nadarmo megalitičtí stavitelé namáhavě a doslova holýma rukama tahali vhodnou horninu z takových dálek na místa, která se vzácně pro stavby megalitických objektů hodila jako předem pečlivě vytypované geofyzikálně výjimečné lokality.
pseudomegality ve spojení s uměleckou tvorbou – Klentnice u Mikulova
Kruhové kamenné sestavy, vybudované v posledních letech příkladně v jihočeských Holašovicích, v severočeských Říčkách, jako i různé vztyčené „menhiry“ na dalších místech naší vlasti, lze považovat jen za „pseudomegality“. Jako o takových je možné hovořit a jako takové je možné je také využívat.
I když novodobé kamenné imitace nesplňují základní atributy prehistorického megalitického stavitelství, nutno přiznat že současnému modernímu člověku přinášejí užitek.
Nad úrovní země vyčnívající dominantní kámen nebo kamenná sestava z hrubě opracované horniny působí zvláštním dojmem romantické estetiky. Již z větší vzdálenosti navozuje pocit mimořádného zážitku.
novodobý kromlech u Vranovic (Rokycansko)
Tím se tyto novodobé kamenné sestavy blíží k pradávnému intuitivnímu využití megalitických staveb jako prehistorických svatyň a kultovních, často i rituálně obětních míst. Již z dálky hlásají svůj význam. Pobyt v jejich blízkosti pak tuto skutečnost potvrzuje. Novodobí uživatelé si pochvalují blahodárný účinek pobytu uvnitř kamenné sestavy nebo v blízkosti jednotlivých kamenů. Interakce mezi energetickým polem izolovaných hmotných objektů a biopolem člověka je účinná i dnes, v nedokonalých kamenných napodobeninách, tak jako byla účinná u pravěkých originálů před mnoha tisíci lety.